Jakékoliv množství masa je málo masa...

V rámci přípravy na stanování jsem se po vzoru Eithné odhodlala vyzkoušet usušit si maso. První přišel na řadu internet, kde jsem našla spoustu receptů, postupů a rad. Zkombinovala jsem tedy to, co mi vyhovovalo, nezabralo to moc času a nebylo to příliš náročné. Sušení v plynové troubě jsem zavrhla rovnou, tak jsem si půjčila od maminky obyčejnou nejlevnější sušičku na potraviny.

Zahodila jsem veškeré předsudky vůči vakuovanému masu z Tesca a zašla si pro dva balíky pěkného hovězího plecka. Vypadalo rozhodně lépe, než na pultě za sklem u řezníka, kde na něj svítilo sluníčko. Pro upřesnění, poprvé asi před čtrnácti dny. Můj první pokus ale proběhl tak rychle, že jsem ho ani nestačila zaznamenat, natož aby vydržel do doby, než odjedu na Šumavu. A tak před týdnem jsem koupila další dva balíky.

S hygienou jsem to nijak extra nepřeháněla, omytí prkýnka, nože, misek na nakládání a linky horkou vodou by mělo stačit. Předpokládám, že než se maso dostane na pult, stejně musí projít kdovíkolika testy, takže aby v něm byly nějaké breberky by musel být sakra pech. A staré nahnilé maso bych snad poznala. To moje bylo pěkné, tmavočervené až do hněda, a kdybych se nedržela, tak si ho nastrouhám na tatarák a na sušení nezbyde nic. Ale udržela jsem se a po první zkušenosti, že příliš slabé plátky se sice suší rychleji, ale mají pak spíše strukturu chipsů a já jsem spíš ten typ dávající přednost pořádnému soustu. Zvolila jsem tedy silnější plátky, respektive jsem se s tím prostě tak nepatlala a maso po očištění od kližek a tuku krájela tak, jak mi přišlo pod ruku.

Na nakrájení masa doporučuji opravdu ostrý nůž. Je to jednodušší, než to pižlat tupým ;)

Máma má maso ;)

Síla plátků - netřeba se s tím příliš patlat.

Následovala nejdůležitější část procesu. Naložení masa do všemožného koření. Čtyři druhy mi přišly na toto množství optimální. První část jsem naložila jen do sojovky a soli, druhou do koření s názvem domácí sekaná, třetí do koření s názvem adamova žebra a přidala jsem trochu medu a čtvrtou várku jsem naložila do balzamika a provensálského koření. Ke všemu kapku olivového oleje. Vše jsem obalila cucavou fólií a zatížila další miskou s pomerančem. Pomeranči musím ještě vymyslet nějaký hlubší smysl, ale momentálně mě žádný nenapadá (měla jsem ho prostě po ruce :D ).

Připravené koření na marinádu.

Naložené maso, již v tomto stavu začíná pomalu mizet...

Naložené a zatížené maso a šup s ním do lednice.

Druhý den jsem naskládala maso do sušičky. V první várce jsem ještě před tím udělala to, že jsem si ho nejprve vyskládala na papírovou utěrku, druhou papírovou utěrkou ho připlácla a celé to rozplácávala, ale vzhledem ke spotřebě papírových utěrek jsem nakonec zvolila variantu přímého vyskládání do sušičky. Má to sice tu nevýhodu, že pak je nutné rošty sušičky  víc mýt, protože jsou od masa oblemcané - v papírové utěrce se maso vysušilo od marinády a sušička pak byla čistá. Ale dalo to víc práce.

Maso připravené na sušení.

Maso jsem musela sušit na několik etap, za dvě stovky hovězího se mi do sušičky nevejde, takže odsuším část, sesypu, a přidám další část. Takto jsem sušila víceméně do druhého dne. Už cca po třech hodinách bylo maso krásně gumové a začala jsem ujídat. Je to děsnej mor. A když se mi neco někam nevešlo, tak jsem opět ujídáním redukovala stavy. Nakonec jsem měla nasušenou jednu misku. Bohužel na Šumavu jedu až příští středu. A už mám zase jen půlku mističky. Sušené maso opravdu příliš dlouho nevydrží :(

Máma má mísu masa. Maso mžikem mizí :(

A jedna detailní na závěr.