Žebrácká

Je neuvěřitelné, jak se mi krásně spí a už ani čím dál menší kapacita močového měchýře a velmi časté návštěvy toalety mě z toho spánku víceméně nedokáží vytrhnout. Nádhera, nemůžu si stěžovat. 

Mám po termínu, takže na monitor dvakrát týdně. Doktor řekl, že se mám stavit o víkendu. Tak po jednom takto krásném a vydatném spánku, probuzena do ještě krásnější soboty, jsem sebrala auto, muže, pro jistotu i tašku do porodnice, naházela to do zatím ještě pojízdného auta a vyrazila směr Hořovice.

Ač to jindy dělávám, tak tentokráte jsem se nepodívala na dopravní situaci a v domění, že v sobotu kolem poledne už přece musí být všude na silnicích prázdno, jsem to vzala přes Barrandovký most. Téměř hodinu jsme si postáli v koloně, ale ještě že kolem mostu je v podstatě velmi pěkná krajina a všechno bylo takové sluníčkové a z vedlejšího auta mi zamávala kočka - fakt, živá, černá. Vyhnuli jsme se několika dopravním nehodám a v době, kdy už jsme měli být víceméně na místě jsme vyjeli na krásnou plzeňskou dálnici a já se kochala krajinou. Všude žluto, zeleno, voňavo, kopečkovito a Berounkovito. Skvělé, ještě dám celkem v pohodě dvě hodiny za volantem a ani mě to moc neunaví, jen ty kotníky pak rozhejbat...

Dvacet minut na monitoru bez čekání, oznámení, že vše je v pořádku a zatím to vypadá, že to na nic nevypadá. Tak jsem se rozhodla překecat muže, že bychom se mohli vydat do nedaleké vísky Žebrák třeba na oběd, že ho zvu. Něco za něco. Samozřejmě, že to nebylo nezištné, měla jsem v plánu pokračovat minimálně na zřícenínu Žebrák, a když kondice dá, tak i na Točník. Jen jsem tak z dálky ukázala na mírný kopeček a nahlas se zasnila, že tam bych se chtěla podívat, že by se mi to líbilo. Muž skepticky poznamenal, že se mám na sebe podívat a že tam nevylezu. Pche!

V obci Žebrák jsme zamířili do hotelové hospůdky a ač jsem měla původně chuť na nějakou rybu, tak jídelní lístek mě opět přesvědčil, že pořádnému hovězímu bifteku se nic nevyrovná. A opravdu, vynikající středně krvavý (já vím, že bych neměla, ale propečené hovězí je k ničemu, to bych si mohla dát rovnou tu rybu), s fazolkama zabalenýma ve slanině a jako zákusek naprosto dokonalý domácí malinový dort.

Domácí malinový dort :)

Pak začalo vyjednávání. Že je přece tak krásně, že by byla škoda hned jet domů a že tamhle kousek je obec Točník a přímo v ní je zřícenina Žebrák, že tam se stavíme, že to je v podstatě po cestě a když se nám pak bude chtít, tak můžeme zkusit i ten Točník. Nakonec se podařilo, muže jsem překecala. Ale celé dva kilometry jízdy autem do vedlejší vesnice jsem poslouchala, jak jako že jsem tohle chtěla jít pěšky, že je to štreka tak na celej den, že je tu vedro a furt svítí sluníčko a podobně.

Ale co by člověk za trochu zážitku nevytrpěl a nevyslechnul, že ano ;)

Když jsme našli trochu místa na zaparkování a sledovali ceduli směr Žebrák, přesvědčila jsem muže, že ta kamzičí stezička po příkré skále je opravdu cestou na zříceninu a že se tam jinak nedostaneme, na mě neveřícně chvíli koukal a pak se jal plazit se za mnou. Ač opatrně kvůli kolenu a ne zcela turistickým sandálkám se mi po stezce lezlo celkem dobře a i když jsem si docela zafuněla, s uspokojením jsem zjistila, že když se dostanu do určitého tempa, je to vlastně docela v pohodě cesta.

Vylezli jsme k boudičce, kde jsme poctivě zaplatili vstupné na věž a za hudrování mého muže na ní i vylezli. Roman se svalil na lavičku a s komentářem co tady na tom vidím: "Zelená, zelená, zelená, hrad, zelená," usoudil, že si mohl doma otevřít okno nebo zapnout televizi a vyšlo by to nastejno. Nu, komu není z hůry dáno... Ale mně se na věži moc líbilo, sfoukla jsem si pár odkvetlých pampelišek, pokochala pohledem do všech světových stran a také se na chvíli uvelebila na lavičce a užívala si sluníčka.

"Zelená, zelená, zelená, hrad, zelená..."

Je tedy pravda, že Točník na protějším kopci vypadal sice velmi krásně a lákavě, ale ten kopec se mi zdál vzhledem k mému stavu skutečně trochu velký, tak jsem aspoň v něčem muži ustoupila a sdělila mu, že mu tedy další část výletu odpouštím a že pojedeme domů na hokej. Myslím, že si oddechnul.

Kopec s Točníkem.

Teď už zbývalo jen slézt jednou z mnoha kamzičích stezek zpět na silnici, cestou se pokochat několika stovkami projíždějících smradlavých fichtlů a obdobných třasořitek a vyrazit směr Praha. Cestou zpět už jsme se vyhnuli většině kolon a našli cestu, která i mou rychlostí 80 Km/h po dálnici čítá necelou hodinku.

Přes noc mi zase o nějaký ten kousíček spadlo břicho k zemi, ale krom toho, že četnost návštěv toalety se trochu zvýšila, jiný efekt nepozoruji. Žádné stahy, žádní poslíčci, asi na toho mímocha padla jarní únava, nebo tak něco.