Čekání a jiné laskominy

Budeme se stěhovat. Díky Pudilově Pétě jsme získali nájem dost levného bytu na Moskevské. Je možná i o trochu větší než ten, kde jsme teď, i když má jen dvě místnosti. Naši další přestupní stanici jsem si sice představovala zcela jinak, ale co, za ty prachy... Navíc, je to pořád jen přestupní stanice na pár let, než bude na hypotéku. Kdybych věděla, že mrňousovi se nebude chtít vykouknout, tak si to stěhování zařídím ještě před porodem. Nojo, ale když člověk neví dne ani hodiny, tak je to těžký...

Byla jsem si pro novou občanku. Až se narodí mímoch a přestěhujeme se, tak si budeme moci změnit i trvalé bydliště = další obíhání úřadů. Podepsat smlouvu na byt, převod elektřiny, převod plynu, pak všechny a všechno informovat o změně trvalého bydliště... Začínám lehce nesnášet úřady. Ale co, cvičení trpělivosti není nejspíš od věci nikdy.

Máme nemocné auto. Kdybych tak věděla, co mu je. Asi brzdy nebo prostě něco, co u kol při brždění a někdy i mimo brždění děsně chrastí. Ale zatím to jede, takže pokud mi někde cestou neupadne kolo, tak je to asi zatím v pohodě. A taky jsem ještě nepřezula. Chtělo by to ale už lehkou revizi tak nějak všeho. Ale kdy se k tomu dostanu?

Jsem vděčná za každý chladnější den. Je mi čím dál tím větší vedro a mímoch roste a roste. Natékají mi kotníky. Ne nějak výrazně, ale jsou sem tam chvíle, obzvláště, když je tepleji, že už se nevejdu skoro ani do o dvě čísla větších crocsek. Mimochodem, dvě předložky za sebou - "do o" je to tak správně? Nebo je lepší to nějak opsat a předložky rozdělit?

Chodím stále do práce si víceméně odpočinout. Je to fajn, nedokážu si představit, že bych třeba jen týden musela být doma a provozovat něco jako klidový režim. Ještě, že je těhotenství ke mě tak milosrdné. A ještě, že mám takovou práci, jakou mám. Práce je v podstatě takové milé a příjemné rozptýlení. Asi jako když vozím Romana na fotbal nebo si užívám hokeje.

Netuším, jestli začínám být z porodu trochu nervózní, nebo mě stále nechává klidnou. Nějak se mi čím dál méně chce přemýšlet, soustředit se a vůbec cokoliv řešit. Asi nejvíc ze všeho jsem ale stále naštěstí jenom zvědavá. Jaký bude porod, jak to všechno ustojím, jak bude vypadat mímoch a jak se na něj bude tvářit táta a jak se mímoch bude tvářit na tátu a na tu krááásnou novou zelenou plínku s fotbalovýma míčema, co jsem mu včera koupila. Tedy nekoupila, musela jsem paní poslat peníze převodem, protože jsem si zapomněla doma peněženku. To jsem zjistila ve chvíli, kdy jsem měla děsnou chuť na míchaná vajíčka z mekáče, kde jsem chtěla na paní počkat. Halt není každý den posvícení.

Začala jsem lehce pracovat na vypuzování mímocha. Takže včera rehabilitace, zapomenutá peněženka, nová plínka s míčema, pak do práce, pak těžkej nákup, doma úklid a vyluxování, dvě várky prádla, pár hodin u plotny - delikateska v podobě chřestového krému s gratinovanou zeleninou, čerstvou bazalkou a kostičkama plísňového sýra + klasika hovězí guláš na pívu, pak shlédnout jeden díl M*A*S*H*e a jeden díl Hry o trůny, u toho vychlemtat tři deci červeného - a to prosím víno zrovna nemusím - ale velmi mě překvapilo, neb mě z něj nepálila ani žáha, a to žáha mě pěkně dokáže pálit třeba i jenom po obyčejné vodě. Tak nevím, asi se dám na víno.

No a co mímoch? Ignoruje veškeré mé snahy a činnost, sem tam sebou zamele a ráno, dokud se nevzbudím já a nezačnu něco dělat, tak spí jak zabitej. Kéž by mu to aspoň vydrželo i poté, co na nás vykoukne.