Akce - díl první

Začalo to vlastně docela nevinně, respektive lehce vypočítavě a plánovaně. Po několika dotěrných narážkách na to, jak že se tedy náš mímoch bude jmenovat  příjmením, a že bych nerada, aby zdědil příjméní po ex nebožtíku manželovi, že to se raději přejmenuju a přijmu opět své dívčí jméno, aby se mohl mímoch jmenovat v klidu po mně, to můj milý nevydržel a jednoho večera před usnutím mě romanticky...ehm, prostě se mě zeptal, jestli si ho tedy vezmu. I já spokojena, že je o mě ještě zájem, jsem souhlasila. Na to nastávající dodal, že ale nic nezařizuje, že už mě požádal o ruku, to musí snad stačit...

Nu, co se dá dělat, stejně jsem s tím tak trochu počítala, že když jsem si to vše vlastně vymyslela, že si vše také obstarám. Ovšem s postupujícím těhotenstvím mi začínalo být vše tak trochu jedno a shodnout se na čemkoliv byl malý zázrak. Takticky jsem tedy většinu věcí nechala rozhodnout jiné.

Nejdříve to chtělo datum. Když jsem v práci zmínila to, že mě Roman požádal o ruku, hned se kolegyně ptaly, kdy tedy bude svatba. Tak jsem řekla, že mi je to jedno, ale že by bylo fajn to stihnout do porodu a současně aby to nebylo ještě v zimě. I chopila se organizace zdatná organizátorka Moňouch a navrhla termín prvního apríla. Že už by mohlo být trochu hezky a současně je to i taktické datum, neb nám to třeba nikdo nebude věřit a na obřadu nás moc nebude. Termín jsme tedy měli.

Oznámení jsem na přání nastávajícího udělala lehce fotbalové, zajistila jsem oběd po obřadě pro příbuzné a svědky, na večer hospodu "na zapití" a také jsem zjistila, že vypůjčení hnusných neforemných šatů stojí šest tisíc :( Lehce rozčarována jsem o tom informovala hlavní organizátorku Moňoucha, a ta mě seznámila se svou kamarádkou Janou, která mi prý šaty ušije, protože to umí. Už jenom zbývalo rozhodnout, jakou budou mít barvu. K bílé mi kolegyně vybraly zelenou, že když prý ten fotbal, tak se to bude hodit. V tu dobu jsem se již dostávala do velmi pasivní fáze těhotenství, jen jsem se tak kolem sebe koukala a barvy, prstýnky, občerstvení, a podobné nesmyslnosti mi byly totálně ukradené.

Pozvánky jsem tedy ještě nějak rozeslala, prstýnky jsme nakonec nějaké také vybrali, šaty byly krásné a hotové dva dny před svatbou (jaké bylo zděšení mé krejčové, když mi šaty přivezla a já jí oznámila, že mi břicho kleslo o pár čísel, když jsem den před tím stěhovala skříně a lednici - naštěstí na střih pokles pupíku vliv neměl), botky jsem si koupila u ťongů, stejně tak Romanovi bílou košili a zelenou kravatu, abychom k sobě jakože ladili. S Moňouchem a Bětulkou jsme zašli do květinářství u nás v Korunním dvoře, kde je moc šikovný pán, co umí vázat pěkné kytičky a Monča mu sdělila mé přání. Pán si vše napsal a já den před svatbou naklusala kytici vyzvednout. Pán mě ještě chvíli přesvědčoval, že není čtvrtek ale středa, že se určitě pletu, protože on to psal už několikrát na paragony, když ho však technika přesvědčila, že je opravdu již čtvrtek, mírně zděšen a se spoustou omluv mě poslal odpočinout si do práce a kytice udělal na počkání.

Sranda být přeci musí :)

Ještě odstaveček o tom, že přece jen když už jsem svou první svatbu pojala lehce alternativně, tak tuto druhou jsem chtěla mít alespoň trochu tradiční a chtěla jsem být pro svého nastávajícího krásnou nevěstou. S dostatečným předstihem jsem tedy na ruzných slevových serverech nakoupila zkrášlovací procedury. Týden až tři dny před svatbou jsem tedy absolvovala takové malé kolečko po různých salonech krásy a nestačila se divit, jak něco takového může někdo absolvovat pravidelně, neřku-li dobrovolně... Nalepování dlouhých řas bylo z počátku v pohodě, ovšem když hodinu s velkým břichem ležíte na zádech, tak už to po nějaké době zas až tak v pohodě není, ale nakonec jsem to vydržela. Ovšem při sdělení, že řas bych se měla co nejméně dotýkat a být k ním vůbec šetrná, když jsem zvyklá si mnout oči až to mlaská, mě přece jen trochu znervóznělo, jestli to vydrží aspoň těch pár dnů do svatby. Další fáze - gelové nehty - pro někoho, kdo na manikúře nikdy nebyl, to sice byla zajímavá procedura, ovšem sžíti se s těmito ozdobami se mi nepodařilo a asi nikdy nepodaří. Moc k tomu nepřidalo ani to, že prsty kvůli karpálům v podstatě necítím a dělat cokoliv necitlivými prsty, na kterých máte ještě jakési nástavce, není prostě to pravé ořechové. Třetí fází zkrášlování byla kosmetika. Paní mi tam ochotně vše předvedla, vysvětlila, nechala si vyplnit dotazník, kde jsem si vážně nevěděla rady s tím, co vyplnit do kolonek "nejoblíbenější značka kosmetiky" a pod. Vzhledem k tomu, že jsem doposud nepoužívala vůbec žádné krémy, masky, tonika, mléka a kdovíco tam ještě na mě zkoušela, jsem ze všeho byla lehce zmatená, ale paní kosmetička si vše evidentně užívala. Nejspíš jí bavilo vše mi polopatě vysvětlovat. Ovšem k prozření, že všechny tyto kosmetické přípravky skutečně již potřebuji a že se bez toho opravdu žádná správná žena neobejde a že to v podstatě nezabírá vůbec žádný čas nanášet si všechny ty věci na xicht, jsem nedošla. A tak jsem si zdvořile vzala jen vizitku, abych si případně mohla tyto jedinečné přírodní produkty za tisíce korun kdykoliv objednat. 

I nastal den D. Svatba byla naplánována na jedenáctou, tudíž jsem s dostatečným předstihem vstala o půl deváté, zašla vybrat kreditku, abychom vůbec měli na oběd a nějak mi zatím nic nedocházelo... Přijela skorotchýně a pak i skorošvagr, skorotchýně mi udělala na hlavě pěkný účes, pak jsem se navlékla do šatů, na obličej jsem si naplácala nějaké věci (moc toho nebylo, protože toto umění zkrátka neovládám - vzala jsem za vděk "instantním" očním stínům, to muselo stačit) a vyrazili jsme.

Před oltářem

A pak už to bylo asi jako každá další svatba... Nějaké to papírování, přivítání se s lidmi, kterých dorazilo opravdu nečekaně, což mě příjemně to překvapilo. Nástup, čtení denního rozkazu (jediné, co si z něho pamatuju je, že manželství je ocet - v jaké to však bylo souvislosti, to už si nevybavuji), připomínky, schválení, rozchod. Stále mi nic nedocházelo, a tak jsem se celou dobu jen tak přitrouble tlemila a rozhlížela kolem, až jsem skoro to své ano zaspala. Gratulace, při kterých se mi podařilo totálně rozplakat kolegyni Bětulinku, focení, neznámé slovo špalír a venku bublinky a nějaké "trávostromové" fotky.

Jedna romantická

Prstýnky

Miminko už má hlad

Pak už miminko dostalo hlad, tudíž jsme se v poklidu rozešli, někteří domů či do práce a my vyvolení do nedaleké restaurace U Pštrosů. Pidisalonek nám stačil tak akorát. Jídlo bylo výborné, jen číšník mi furt nutil talíř, prý abych ho rozbila. Ale nakonec se mi ho podařilo přesvědčit, že se pak k tomu bordelu opravdu ohýbat nebudu a dala jsem si alespoň zmrzlinu jako zákusek.

Večer jsme se pak ještě sešli značně neformálně v nekuřácké restauraci Ostrůvek, kde pro nás bylo přichystáno padesát chlebíčků, promítací plátno (zrovna dávali hokej), a spousta alkoholu. Ženich neodmítnul ani jednu rundu a statečně se držel až do půlnoci. Pak kdosi přišel s tím, že kdyby zde chtěl v budoucnu někdo grilovat, ať se připraví na to, že to bude obzvláště vypečené grilování, neb dřevu u grilu se dostalo řádného pokřtění. Následovalo několikeré loučení s lidmi, kteří se postupně rozprchávali do svých domovů. Ty manžel dostatečně poobjímal, sdělil jim, jak je má strašně rád (například proto, že jsou malí, že jsou to jeho mámy, že mají červený svetr apod. důvodů, proč mít někoho rád, je opravdu nepřeberné množství), pak se chvíli rozhodovalo, zda manžel ještě snese pokračování akce, ale vzhledem k jeho čím dál více trávové barvě toto bylo zavrhnuto. Můj choť se mi nejdříve uvelebil - respektive rozplácnul na kapotě auta a setřel z něj dvouletý nános špíny, pak mi ho chlapi hodili na místo spolujezdce, otevřeli mu okénko a já jsem ho bez jediné újmy, vlajícího půlkou těla ven, dovezla až domů.

A to je asi tak vše z této povedené akce. Chtěla bych poděkovat všem, kteří přišli (a co si budeme povídat - a přispěli jakoukoliv částkou na zaplacení celé akce) opravdu jsem byla překvapená počtem zúčastněných a tím, jak to všechno krásně vyšlo, včetně počasí. Také bych chtěla poděkovat kolegyním z práce - Moňouchovi, Bětulce a Kačí - za rady a pomoc při organizaci, Janě za ušití šatů a svému muži obzvláště za trpělivost, neboť tu se mnou bude potřebovat asi nejvíce :)

Nejkrásnější muž :) (ještě za střízliva)