Jak slepej k houslím...Tak nějak si připadám. Ničím nezasloužené věci se mi dějí – od fyzického stavu, přes stav dětí, až po hypotéku.
Ale pěkně od začátku. Jak už to tak bývá, nebylo vše hned tak růžové. Respektive původne se měl tento článek jmenovat "pár čar přes rozpočet". Začala jsem ho psát asi před třemi týdny. Ale protože jsem ve velice lenošném rozpoložení, tak novinky už dávno novinkami nejsou a tak si sem vše píšu spíš proto, abych si to třeba později připomněla.
V pondělí, 6. května jsem měla rande s paní primářkou, aby mi řekla, jak teda budu rodit, jestli to zkusím normálně, nebo mě rovnou fiknou. Ač je primářka podle slov jiných dokrorek zastánkyní přirozených porodů i po sekcích, tak při mé návštěvě převelice krčila čelo, prohmatávala a pohmatávala a nakonec nařídila ve čtvrtek nástup a v pátek ráno na sál. Ani smutné pohledy nezabraly, ani přemlouvání, že tenhle tejden fakt ne, že ještě potřebuju to další úterý do práce, a že přece ve středu je volno a nic nestihnu zařídit, protože přece zařizujeme právě tu hypotéku, že ten další pátek už by to šlo... Nic s paní primářkou nehlo a se slovy, že kdybychom se viděly před týdnem, tak už mám po operaci, mě vyprovodila. Mám prý velmi slabou dělohu, nějaký milimetřík, takže je tam nebezpečí, že kdybych začala rodit normálně, že to někde rupne. Nehledě na to, že mládě už má podle ultrazvuku kolem čtyř kilo a není vůbec sestouplé a kvůli velikosti hlavy by ani sestoupit nemohlo, takže i kdybych chtěla zkusit rodit normálně, tak by to stejně nespíš skončilo císařem...
No, pěkná čára přes rozpočet. Ani ne tak to, že jsem zase nakonec neschopný rodič v původním slova smyslu, jako spíš fakt, že kvůli veškerému zařizování věcí by se mi opravdu víc hodil až ten další týden. Co se dá dělat.
Když už jsem nakousla porod, tak tenhle příběh dovyprávím do konce, než se vrhnu na další čáry. Ve čtvrtek nástup do porodnice na Mělníku. Tímto děkuji převelice kolegyni Moňouchovi za skvělou logistickou podporu. Máš to u mě ;). Nuda, nuda, šeď, šeď... Jenom v trafice se pán trochu zarazil, když jsem si kupovala Pro Fotbal, Level a Score se slovy, že v porodnicích nemaj žádný normální časopisy, tak ať se tam nenudím. Celý den jsem si víceméně četla, natočili mi jeden monitor, večer přinesli nějaký prášek. Byla jsem na privátě, takže jsem měla klid a pokoušela si užívat poslední chvíle odpočinku ve svém životě.
V pátek ráno do mě ještě něco nasypali, aby mi prej nebylo blbě, přijel muž s Moňouchem a šlo se na věc. Velice milé a komunikativní anestezioložky mi po pár pokusech a několika záchvatech smíchu – mých, trefili v zádech to správné místo, a já si oddechla, že konečně necejtím tu zpropadenou cévku. Také mi bylo sděleno, že mám pěkně křivý záda a skoliózu zrovna v tom nejblbějším místě pro zavádění spinálu. Od doktorek bylo velmi milé, že se se mnou stále snažily komunikovat a "odvádět pozornost", ačkoliv jsem to vůbec nepotřebovala, spinální anestezii považuju za rutinní zákrok, přece jen potřetí už mi bylo fakt trochu putna, že mi něco píchají do páteře, věděla jsem co mám čekat. Ale stejně to bylo od doktorek milé. Šoupli mě na sál a bylo tam na můj vkus nějak moc doktorů – anestezioložka a sestra z anestezie a další tři doktorky se ve mně pitvaly a ještě tam přikukoval jakýsi postarší doktor a nejspíš jsem ještě za hlavou měla někoho z neonatologie. No a najednou za mnou seděl Roman s trochu nevěřícným výrazem – že si prej myslel, že jde jenom něco podepsat a najednou byl na sále. Tak i když původně vyloženě netoužil u císaře být, nějak omylem se tam vyskytnul a už tam zůstal. Stejně byl zvědavej. A tak nakukoval přes "modré z nebe" - plentu, přes kterou jsem já sakra na operaci neviděla (velké zrcadlo, abych se přes plentu mohla koukat, mi zamítli a císař se na rozdíl od vazů v koleni přes kamery nedělá) a aspoň mi to popisoval. Již zmíněné anestezioložky se svými 150 cm a 40 kily kolem Romana poskakovaly a stále opakovaly, že jakmile by se mu udělalo nevolno, že ho chytají, nebo že si má sednout. Roman to měl ale všechno na háku asi tak jako já a tak skutečně jen zvědavě nahlížel. Prý ho i napadlo, že by operaci pro mě natočil, ale přišlo mu to blbé. Tak jsem mu řekla, že u třetího už mi to ale natočí, že to chci taky vidět.
No a pak mrně vytáhli za hlavu, ukázali mi ho a fakt, nekecám, v tu chvíli jako by mi dali nějakou další dávku čehosi – nějakou injekci nebo co. Tak jsem se ptala, co mi to píchli a oni že prej nic, že to je normální, když ženská uvidí svoje narozené děcko, že se prý vyplaví nějak víc hormony... Tyjo, to ale fakt byla injekce. Roman šel pak k ošetření mrňouse, a mě mezitím pěkně vrstvu po vrstvě štupovali, za zajímavé diskuze všech zúčastněných kde kdo si zničil kolena a kde mu je pak operovali.
Pak mě odvezli vedle do místnosti, a přinesli mi prcka na přicucnutí. Byl to takovej malej zmuchlanej lehce oteklej a ještě trochu oblemcanej králíček s pěstičkama pod bradou. Šimon. 3,95 kilo a 51 cm. Mrňousek. Jak to nemá nad 4 kila, tak je to malý.
No samozřejmě, že to je spolu s Kryštofem nejkrásnější dítě na světě... Jenom mi to tak hned ze začátku nepřišlo. Z Kryštofa jsem byla vyplesklá hned jak mi ho asi po šesti hodinách poprvé přinesli, ale teď mi přinesli prostě mimino. Jakože ne, že by to nebylo fajn, bylo to roztomilé, ale jak už jsem tak nějak asi věděla, co mám čekat, tak to bylo jiné. Cejtím se kvůli tomu trochu provinile a přijde mi to vůči druháčkovi trochu nespravedlivé. Ale co teď zpětně můžu říct, že se to do měsíce stejně srovnalo i když druháčka už tak "nežeru", stejně se ze mě opět stává závislák.
Co však musím pochválit je přístup porodnice, že i po císaři dávají dítě hned přicucnout. U Kryštofa mi dva měsíce trvalo, než jsem měla mlíka tolik, kolik bylo potřeba, ale teď to brzké přiložení fakt udělalo svoje a mímoch ještě neměl vlastně nic jinýho. Pořád si říkám, že bych měla aspoň pro jistotu mít doma jednu krabici sunaru, ale ještě jsem ani tady v tom bordelu nenašla flaštičky, tak bych mu ten sunar vlastně ani neměla kam nalít.
A jak to pokračovalo? První den kvůli spinálu člověk jenom leží na zádech na jipce, pospává a srůstá, mimino mu vozí tak nějak pravidelně nepravidelně na krmení. Na noc mi ještě dali nějaký prášek na spaní, usnula jsem po něm okamžitě, ale ve dvě v noci jsem se probudila a už jsem neusnula. Tak jsem se aspoň protahovala a snažila se trochu rozhejbat ztuhlá záda. Další den jsem dopoledne s pomocí sestřiček už vstala a dala si sprchu. Šlo to podezřele dobře. Pak, než se mi uvolnil privát, jsem tak nějak trochu chodila, trochu se protahovala a obecně se podivovala nad tím, že se můžu narovnat a že mě vlastně zas až tak nic moc nebolí. Po prvním císaři jsem týden chodila shrbená a prvních pár dnů bylo pro pohyb vyloženě problematických. Pořád jsem čekala, že se to teď nějak zhorší, ale ono nic. Do druhého patra jsem si pak už došla sama, sice výtahem, ale i to se počítá.
Došla jsem si hned pro Šimona a měla ho od té doby u sebe. A v sobotu večer to přišlo. Hormony. A tak jsem muži každou chvíli bulela do telefonu, a nejen jemu. Nejhorší bylo, že Kryštof měl druhé narozeniny a já jsem hrozná máma, že jsem je s ním neoslavila a že je tak strašně sám u babičky a že se mu teď nebudu tak moc věnovat. Takové pěkné hysteráky na mě chodily a celkem jsem si je užívala. Jestli si je stejně uživali i ti kolem mě, to nevím, ale minimálně Moňoucha jedním svým výlevem solidně pobavila.
V neděli jsem tak lehce kontrolovala, kolik toho mládě vypije a vzhledem k tomu, že mně bylo v podstatě skvěle, tak už se jenom čekalo na to, až Šimon začne přibírat. Nechtělo se mi z neděle na pondělí vstávat, tak jsem mládě měla u sebe, ať si cucá jak chce, a tím jsem vše tak pěkně nastartovala, že pondělní vážení před jídlem a po jídle bylo naprosto ukázkové a v úterý dopoledne už jsem mohla já i Šimon domů. Hurá. I když je člověk na privátě, tak to cizí prostředí mi nedělá úplně nejlíp.
Pokud bych měla srovnat hořovickou a mělnickou prodnici, tak jednoznačně vyhrává ta mělnická. Ač zvenku vypadá jak ukrajinská ubytovna, jsou tu stará dřevěná okna a tak podobně, tak pokoje jsou mnohem větší a mnohem lépe řešené. I sprchový kout je tu ten velký, v Hořovicích jsem nějak nepochopila, jak se těhotná ženská má uvolnit ve sprše, která má tak 80x80 cm, natož se tam třeba předklonit nebo vůbec cokoliv... Jak říkám, příště už nebudu řešit co a kam a budu vědět, že rovnou na Mělník.
Cestou domů jsme se stavili ještě v Neratovicích za babičkou a za Kryštofem, po kterém se mi neuvěřitelně stýskalo. Babičku jsem rovnou seřvala, jak je možný, že si nechá vybít telefon a já se jí pak nemůžu dovolat a říct, jí, že přijedu, obzvláště, když jsme na tom byly domluvené, že budu volat, že si pak v mém hormonálním opojení myslím, že je z Kryštofa i z babičky mrtvola.
Muž si vzal 14 dnů dovolenou, aby mi mohl ze začátku pomoct, tak jsem hned ve čtvrtek zajela pro Kryštofa, abych si zvykla na provoz dvoudětné domácnosti, dokud mám ještě pomoc po ruce.
Doposud se trochu divím tomu, jak vše probíhalo a vlastně ještě probíhá hladce. Kryštof mládě víceméně jen hladí po hlavičce, občas mu dá pusinku a říká kuu (tentokrát ve významu kuk, nikoliv kruh), když mrně kouká. Šimon si poměrně rychle udělal pravidelný tříhodinový režim s občasnými odchylkami, ale zatím ne nijak velkými. V mezičasech spí, vzhůru bývá jen večer, když uložíme Kryštofa a koukáme se s mužem na nějaký seriál. Baští dobře, kadí ještě líp. Nebrečí, jenom když se probudí více jak po třech hodinách a já jsem příliš pomalá a zdržuju s přebalováním, místo abych mu dala rovnou najíst. Zatímco s Kryštofem jsem skoro dva měsíce vůbec nejedla pečivo a obecně jsem strašně hlídala, co jím, aby ho pak nebolelo bříško a v noci se mi nebudil a nebrečel, tak se Šimonem si na nějaké hlídání se ani nevzpomenu a jím úplně všechno. Je pravda, že rajčata ve větším množství nebo pak ty jahody mají za následek lehké osypání dítěte, ale není to nic tak hrozného a... a navíc ty jahody byly vážně dobrý a měla jsem na ně navíc chuť.
Režim dne se tedy pěkně ustálil a stane se jen zřídka, že potřebuju zpacifikovat oba kluky najednou, takže jsem s vývojem situace zatím spokojená.
Před pár dny jsem Šimona dala spát na břicho a místo třech hodin mi dnes vydržel spát v noci hodin pět, čehož sice využil k buzení se a vyžadování čaje Kryštof, ale je to pro mě a můj spánkový režim příznivá zpráva.
Ještě pár slov o Kryštofovi. Krom toho, že už se umí fakt solidně vztekat a mračit, mlátit s věcma a mlátit do něčeho, tak je pořád děsně roztomilý. Začal se mnohem víc tulit, samozřejmě i vyžadovat pozornost, ale nijak extrémě, když něco provede, tak se dobrovolně přizná, která ručička to byla a na otázku, zda jí mám naplácat, odpoví jojo, případně ji někdy plácne sám. Večer si říká o pohádku, řekne si, o čem má být i jestli ji mám vyprávět já nebo táta. S jídlem to je jak kdy, někdy sní dvě lžičky jogurtu a tři hrášky z polévky za den, někdy toho sní jak malej zájezd. Hitem je kečup. Párek s kečupem, chleba s kečupem, brambory nebo hranolky s kečupem, ke všemu vyžaduje minimálně něco, do čeho by si to mohl namáčet. Vrcholem jsou pak rajčata s kečupem. Jo a taky se docela vytáhnul, dosáhne na věci, na které jsem byla raději, když nedosáhnul... Ale je s ním sranda.
Bytová eskapáda. Další věc, která se lehce protáhla a tím utvořila čáru přes mé precizní naplánování toho, jak půjdou věci za sebou
Konečně. Krom několika papírů už máme vše za sebou. Do konce měsíce se budeme stěhovat. Pomalu tady balím a rozprodávám věci, které stěhovat nebudu. Už abychom byli přestěhovaní. Tak nějak dávám za pravdu rčení, že lepší vyhořet než se stěhovat.
Ale popořadě. Nejdřív to vypadalo s hypotékou bledě. Náš finanční poradce nám řekl, že bankám se buď nelíbí mužova splátková minulost, nebo se jim nelíbí, že je byt v družstevním vlastnictví, i když s možností okamžitého převodu do osobního vlastnictví. V podstatě podle jeho slov to vypadalo tak, že buď budeme muset vybrat jinou nemovitost, nebo třeba půl roku počkat a pak zkusit zažádat o hypotéku znovu. Ale. Realitní makléřka nám řekla, že oni mají svého poradce a co nejde jinde, on zařídí. A taky že zařídil. Během několika dnů, suveréně a bez zbytečných nákladů a průtahů. A evidentně se v oboru na rozdíl od našeho dnes již bývalého finančního poradce vyzná mnohem lépe. Pojistky, které jsme údajně mít museli, nakonec mít vůbec nemusíme a tak nejen, že jsme se se splátkami dostali pod 10k, ale ještě ušetříme další finance na věcech okolo. Takže si nestěžuju. To je tak, když tomu člověk vůbec nerozumí a důvěřuje lidem kolem. Je sice pravda, že náš bývalý finanční poradce se nejspíš opravdu snažil a dělal vše, co mohl podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale působil dojmem sice milým, ale lehce nerozhodným a možná i nezkušeným a neprůrazným, jestli se to dá tak nazvat. V každém případě všechno dobře dopadlo a naším domovem se stane vysněné Zahradní město.
A na závěr ještě pro zasmátí malá ukázka z večerních pohádek pro Kryštofa. Tuto vyprávěl táta a já jsem tajně poslouchala za dveřma...
"...Vlk běžel na pole a tam mašinku vyblil. A ta držela v chlupatejch rukách těch deset hub, co nasbírala. A co z toho plyne? Nikdy, ale vůbec nikdy nepřikazuj mašinkám, co mají dělat."
Kryštof měl druhé narozeniny. Oslavili jsme je pár dnů předem. Dostal dort od babičky a moc nám všem chutnal.
Jeden z rituálů nakupování v Tescu na Edenu.
Kryštof se měl u babičky velmi dobře.
A první porodnicová.
Po návratu z porodnice. Tohoto oblečení si Kryštof neužil skoro vůbec, Šimon mi z něho po třech týdnech už taky vyrostl.
Jedna z mála fotek, kdy se Šimon tváří jakž takž normálně.
Typický špul.
Další bílej (tedy ještě trochu do žluta) černoušek do rodiny.
Brácha s bráchou.
Hele, mám bráchu v troubě.
Mimochodem, jeden z nejlepších kaufů poslední doby, nedokážu si život bez tohoto kočáru představit.
A jedna tradiční houpačková na závěr.