Abych ukojila zvědavost některých čtenářů, tak tento článek odpovídá na některé dotazy z předchozího článku, lehce ho rozšiřuje a rozvádí některé detaily.
Byt jsme si vybrali krásný, rozhodně ne ideální, ale je po kompletní rekonstrukci, takže už nic měnit nemusíme a zatím ani nehodláme. Samozřejmě bylo nutné přistoupit i ke kompromisům, takže moje představa kuchyně spojené s obývákem, abych i při vaření byla v centru dění, vzala za své. Ale zase se na druhou stranu pokusím v tom najít i něco pozitivního, oddělená kuchyň bude přeci jen a jen moje místnost, trucovna a ... a jak říkám, je potřeba se na to prostě dívat pozitivně.
Byt jest velikosti 3+1. Velký dětský pokoj (hned jak jsem ho viděla, tak jsem Romanovi řekla, že sem by se tři vešly v pohodě – ovšem má poznámka se nesetkala s příznivou reakcí – zatím), velký obývák, podlouhlý, ale s balkonem na jedné straně a oknem z boku, takže přístup světla ze dvou stran a případnou možností místnost v budoucnu rozdělit. Poměrně velká ložnice a podlouhlá kuchyň. Jak už jsem psala, s kuchyní se budu muset ještě chvíli smiřovat, je na můj vkus dost malá, ale celkem pěkná a nová. Ale aspoň se nebude muset tolik uklízet.
Ohledně zařizování – vzhledem k naší finanční situaci se většina věcí bude stěhovat. Což je taky pro mě hodně kompromis, protože momentálně máme nábytek tak různě poskládaný, každý pes jiná ves, ale co se dá dělat. Asi jedinou věc, kterou budeme muset kupovat, je postel pro Kryštofa, aby měl kde spát druháček, a možná nějaký nábytek do dětského pokoje. Ale vidím to maximálně na bazar. Takže ano, představa o zařizování a vybavování nového bytečku by byla, ale peníze poněkud scházejí.
Podmínka bytu, aneb hypotéka
Uhááá... papíry, papíry a papíry. Navíc musíme zvolit banku, která toleruje lehké prohřešky, takže se vše zase tak trochu protahuje. Ale pořád mám tak nějak idealistickou představu, že všechno stihnu zařídit do doby, než se vyklube na svět druháček. Asi to je hodně idealistická představa, ale třeba to vyjde. S příjmama bychom problémy mít neměli, ale ach ta historie, sem tam přešvihnutý limit kontokorentu se některým bankám prostě nezamlouvá. Je pravda, že u které banky si budeme brát hypotéku je nám trochu jedno, hlavně aby nám nabídla splátky, které utáhneme. Mno, během příštího týdne by se mělo vše tak nějak trochu víc vyvrbit. Tak prosím o držení palců ;)
Sranda
Ano, pokud vše vyjde a klapne a my se budeme stěhovat, tak hádejte co... Ano, zopakuju si akci stejně jako tenkrát s týden starým Kryštofem. Stěhování nás čeká těsně po porodu, s kýblem nezkrotných hormonů, ještě budu zničená a s čerstvým miminem a Kryštofem, který nejen bude mít nového sourozence, ale bude ještě muset zvládnout změnu prostředí. Kryštof moc na změny není. Má rád svoje tradice, rituály a každá věc má svoje místo. Takže jak říkám, jestli všechno ostatní vyjde, bude to opět celkem solidní sranda.
Mezihra
Byli jsme s Kryštofem minulou středu na očkování. Spalničky, zarděnky, příušnice. Hexu Kryštof zvládnul v pohodě bez víceméně jakékoliv reakce. Mno, tak si to asi musel jednou vybrat. Po devíti dnech, včera v pátek, si začal tak různě stěžovat. Nejdřív byl protivný a ubrečený a když jsem se ho ptala, kde ho bolí, tak začal ukazovat na různá místa, jednotivé prsty, kolena, hlavu a na všechno chtěl dát pusinku a všchno chtěl pofoukat. Večer mu naskočila teplota, ale stačil Nurofen a spal pak celou noc. Dnes chvílema teplota, která z ničeho nic naskočí během pěti minut, když nemá teplotu, tak se potí a má mokrou celou hlavu, pořád mi ukazuje, kde ho bolí a je celý ubrečený a vůbec je to s ním lehce náročné. Mandle na krku má nateklé a na břiše lehká vyrážka. Co jsem si tak prolétla na netu pár diskuzí, tak celkem obvyklé reakce, ale i tak – nějak pořád nevím, co si mám o tom očkování myslet. A co byl asi nejhorší nápad, tak číst pár příběhů, kdy reakce na očkování byla možná i kvůli dalším spolučinitelům přehnaná a s trvalými následky. Takže na jednu stranu si říkám, že to, co se teď děje s Kryštofem, ač se mi to vůbec nelíbí, je v podstatě ještě reakce v pohodě. Na druhou stranu jsem lehce nervózní a pořád doufám, že je to opravu jenom reakce na očkování a u toho taky zůstane a za pár dnů to přejde.
Jeden z mála dnešních úsměvů
Kočárek
Náš starý kočárek, Valco Latitude...
Láska na první pohled. Vzhledem k mým častým cestám MHD a neochotou se někoho doprošovat s pomocí, velmi významnou roli hrála nízká váha kočárku. Ale přeci jen, výtah v mezipatře, drncání po schodech, do košíku se vešel celý nákup, který rozhodně nesplňoval limit 3 kg, současně ani v okolí domu nejsou zrovna ideální cesty, samá kočičí hlava a tramvajové koleje, takže po necelých dvou letech se kočárek tak trochu rozpadnul. Hliníková konstrukce je přeci jenom trochu choulostivější a tak se v kloubech na bocích kočáru celé madlo v podstatě ulomilo.
Tak co s tím? Mno, zatím to je o trpělivosti, když člověk někam jde, tak musí počítat, že Kryštofovi se tam zrovna chtít jít nemusí. U nedůležitých věcí to je trochu jedno, u zařizování s časovým limitem nebo konkrétním cílem už nastává lehce problém. A tak jsem řešila co s kočárkem i vzhledem k druhému děcku.
Původně jsem měla vyhlídnutý Valco Eon
Jedná se o ještě lehčího brášku předchozího mého modelu, do kterého se dá dát i vložná půlkorbička na mimino a Kryštofovi jako že bych pořídila skejtík. Bohužel když jsem se pak na kočárek dívala v reálu, tak ano, stále se mi moc líbí, ale vzhledem ke konstrukci skejt sice přimontovat možné je, ale Kryštof by se tak nějak neměl moc čeho chytit a i madlo je u kočárku řešeno tak, že by se možná pod něj ani nevešel. Navíc si nejsem zcela jistá, zda by vůbec na skejtu Kryštof vydržel.
A tak jsem gůglila, hledala a pročítala diskuze. Po pár dnech už jsem měla vybranou značku a po dalších pár dnech i konkrétní typ. Mojí volbou se tentokrát stal Phil & Teds Dot.
Tandemový kočárek se sedačkou navíc, kterou je možné přidělat buď dolu jakoby do košíku, nebo nahoru, a pod ní vznikne taková "trouba", kam se dá strčit mimino. Kočárek je možné samozřejmě používat i jako běžný sporťák pro jednoho bez této sedačky. Váha je sice cca 12 kilo, ale pořád to je proti standartním trojkombinacím lehký kočárek. A navíc tak trochu pořád idealisticky doufám v třetího potomka, kterého bych případně plánovala ještě dřív než po dvou letech od druháčka, takže by se kočár tohoto typu určitě ještě využil. Koupila jsem si bazarový, devět měsíců starý, za polovinu ceny nového. Takže na začátku příštího týdne uvidíme, jak budu spokojena se svou volbou.
Druháček
Druháček bude Šimon. Hodí se to pěkně ke Kryštofovi a to "š" pěkně zjemňuje tvrdé příjmení. Už mám vymyšleného i Jonáše do třetice, ale to trochu předbíhám. Šimon bude na tom velikostně nejspíš podobně jako Kryštof. Možná ještě líp. Nebo hůř. Podle toho, z jaké stránky to vezmu. V každém případě měsíc před termínem porodu má téměř tři a půl kila. Takže standartní porodní váhu normálních dětí. Situace se tedy dá shrnout dvěma písmeny. Uf.
Ač byl můj doktor celé bezproblémové těhotenství zastáncem normálního porodu, přeci jen je to pro tělo menší zátěž než poměrně velká operace, tak při jeho poslední návštěvě mi začal vyhrožovat, že když bude děcko větší, tak je to přeci jen rizikový faktor a že bych se měla i psychicky připravovat na císaře. Mno. Původně jsem měla v plánu rodit ve Vrchlabí. Přece jen, kolikrát v životě rodím, tak ať aspoň vyzkouším ty nejprofláknutější porodnice, že ano. Ale vzhledem k situaci a k tomu, že v Praze nejsem nikde registrovaná, jsem se začala poohlížet po něčem jiném. Přeci jenom kvůli císaři se mi zrovna na druhý konec republiky jezdit nechce. Nakonec jako nejpraktičtější a k přihlédnutí ke změně přístupu i vyhovující jsem vybrala porodnici v Mělníku. Za prvé je to ještě blíž než Hořovice, za druhé jsou cestou Neratovice, tudíž babička, tudíž Kryštofa je možné cestou do porodnice rovnou odložit u babičky a současně cestou z porodnice se u babičky můžu na pár dní odložit taky, přeci jen v začátcích je plný servis nade vše, na hrdinku si tentokrát hrát nehodlám.
Přibližně za čtrnáct dnů budu mít rande s primářkou a ta definitivně rozhodne, jak že to tedy všechno bude. Bude to záležet nejen na velikosti druháčka, ale i na stavu jizvy a síle dělohy kolem jizvy. Tak jsem zvědavá, jestli zkusíme všechno normálně (ale přenášet mě prý kvůli předchozímu císaři rozhodně nenechají), nebo skončím rovnou na plánovaném císaři. Tak nějak vzhledem k tomu, že mám jiných starostí dost, jsem už smířená i s variantou plánovaného císaře, i když jsem původně opravdu chtěla zkusit tu přirozenou variantu. Došla jsem k závěru, že chtít člověk může cokoliv, ale jak to všechno dopadne stejně nějak moc neovlivní, takže si nemá smysl s tím dělat hlavu. Takže asi tak.
Uvedení na pravou míru
Výtah máme pěkný. Je tam prosklená stěna, ale to opravdu není důvod, proč Kryštof nechce jezdit výtahem. On chce prostě chodit po schodech. Schody jsou totiž obrovskou jeho zálibou a je schopen chodit na pár schodech na hřišti třeba půl hodiny v kuse. Ovšem pro mě jsou ty schody domů nejhorší, protože jsem nucena je chodit společně s Kryštofem. Dolů to ještě jde, ale nahoru když se rozhodne jít rychle, tak už mu pomalu nestačím...
A jeden pro zasmátí na závěr
Trochu jsem na tuhle záležitost pozapomněla v předchozím článku, tak alespoň teď. Je tomu něco kolem dvou měsíců zpět, kdy měl Roman nějakou velmi povedenou akci a vrátil se domů kolem šesté ráno. Obvykle chodívá lehce společensky znaven, ale teď se mu podařilo přijít znaven o něco více než lehce. Kryštof vstával kolem deváté, tak jsem za ním šla do pokoje, dala mu jeho tradiční čtvrtlitr mlíka a hrála si s ním. V jedenáct jsem si řekla, že ty čtyři hodiny by muži měly stačit, že se neměl tak unavovat. Kryštofa jsem tedy vypustila za tátou do postele. Kryštof tátu budí tak, že do něj začne prstíčkem šťouchat. A tak šťouchnul poprvé, podruhé, táta otevřel oko a zašklebil se na Kryštofa. Kryštof se zašklebil na tátu a chlust, celého tátu totálně zeblul. Zeblul tedy nejen tátu, ale i obě peřiny, oba polštáře, prostěradlo, obal na matraci, dvě deky, které mám pod prostěradlem, protože mám těžkou prdel a při ležení na boku mě děsně bolí kyčle, mno, prostě čtyři plné pračky a to nepočítám ty peřiny, které jsem musela vyprat normálně ve vaně, protože se mi do pračky nevejdou. Ale zpět k příběhu. Táta s poblitým okem kouknul na nešťastného Kryštofa, kouknul na tu spoušť, vyskočil jak rybička a šup na záchod si zatelefonovat taky. Na mě zbylo uklízení po Kryštofovi. U toho jsem se chechtala, jak pěkně ten Kryštof tátu probudil. Ale přeci jenom dvojitá dávka odéru udělala svoje a tak došlo i na mě. A to by jeden neřekl, jak blbě se bleje, když má člověk záchvat smíchu.
Z Kryštofova poblití se nakonec vyklubala nějaká střevní viróza, dva dny blití s teplotou a dva dny řídko, ale jinak to Kryštof snášel celkem statečně. Táta taky přežil, takže tento příběh má nakonec šťastný konec. Jenom pro pračku to byl docela solidní záhul a vyprané prádlo viselo úplně všude.
Jedna počítačová na závěr