Původně jsem chtěla napsat "V poklusu", ale nějak už se můj přesun z místa na místo ani s přimhouřenýma očima poklusem zváti nedá. Je ze mě pěkná koule, a tak se už jenom valím. Maximálně ještě koulím.
Uf uf, abych tak řekla. Prní zprávou je, že jsme díky určitým lidem jsme se opět mohli pustit do hledání bytu a druhou zprávou je, že jsme jej nalezli. Čistě náhodou, přes jakýsi odkaz, jeden den jsme se tam byli mrknout a druhý den podepsali rezervační smlouvu. Je to byt ne tak velký, jak jsem si původně přestavovala, nemá propojenou kuchyň s obývákem, jak jsem si původně představovala, ale já jsem si toho představovala tolik, že bychom se pohybovali ve zcela jiných cenových relacích, a tak podle očekávání došlo ke kompromisu. Náš budoucí domov se nachází v námi vysněné lokalitě Zahradního města, i když není nijak velký, tak ve své podstatě velký docela je – oproti jiným bytům v okolí, je kompletně rekonstruovaný, prostě se nám oběma na první pohled líbil, a tak vzhledem k tomu, že se TO blíží mílovými kroky, neváhali jsme a šli jsme do toho. Takže výběr bytu konečně z krku. Teď ještě zařídit tu hypotéku.
A to bude další oříšek, respektive lehce maraton, neboť druháček má oficiálně přijít na svět 19.5. (neoficiálně si nejspíš stejně budu muset vybrat termín mezi 10.5.-17.5.), což je ode dneška za měsíc, tak uvidíme, jak budou banky vstřícné a rychlé. Doufám že budou trochu rychlejší, než ten můj pohyb. Tolik asi k naší bytové situaci.
A jak se jako nastávající matka druháčka cítím? Nu, poslední dva měsíce s druháčkem jsou tak nějak srovnatelné s posledním týdnem s Kryštofem, dokonce v některých záležitostech, obzvláště záležitostech hormonů, bych řekla, že je mi jako když se Kryštof narodil. Zatímco s Kryštofem jsem ještě pár dnů po termínu bez problému vylezla kopec i s rozhlednou, teď, když je tramvaj deset metrů přede mnou, tak Kryštofovi rovnou říkám, že raději počkáme na další. Ano, musím si přiznat, že je to asi i trochu věkem, ale hlavně to je fyzičkou. Mizernou fyzičkou. Zatímco s Kryštofem jsem tak nějak víceméně pravidelně sportovala, nejdřív fotbal, pak rehabilitace, pak plavání, teď ne, že by nebyl čas, ale pořád někoho otravovat s tím, aby pohlídal Kryštofa se mi příliš nechce. A tak jsem teď nohem víc rozplizlá, bachratá, ufuněná, pupkatá, rozklížená a tříbradá. A to nejhorší na tom je, že hormony začaly pracovat poněkud v předstihu a mé hysterické záchvaty lítosti, strachu, či v podstatě čehokoliv, začaly už před porodem. Asi proto, abych si začala zvykat. Respektive aby si začal zvykat muž.
Kryštof... Tak takhle vypadá, když dítě začne mít vlastní názor? Pěkné. Popravdě, když nikam nespěchám, nebo nemám konkrétní cíl cesty, tak mi je víceméně jedno, kudy a kam se jde. Ale ve chvíli, když potřebuju něco zařídit (a že toho teď s vyřizováním hypotéky není zrovna málo), nebo mám konkrétní cíl, byť by to byl jen nákup dvou rohlíků kousek od domu, a Kryštof se rozhodne, že se mu zrovna tudy jít nechce, tak nastane problém. Kryštof chodí poměrně rád, což o to, ale chodí rád tam, kam chce on. A od té doby, co se nám rozpadnul kočárek, je jakákoliv cesta s cílem nebo konkrétním časem pro mě lehkou...no dobře, dost těžkou, jak bych to nazvala... výzvou. Kryštof za ruku nechodí – jenom na přechodu. Není mu jedno, kam se jde. Ukáže si, kam chce jít on. A když já jdu jinam, stojí na místě. Nejdřív jen ukazuje, že jdu špatně. Pak se u toho začne rozčilovat. Pak přidá zvukové vydírání. No a končí to povalováním se na chodníku. Když mám čas, tak ho tak nechávám, ono ho to za nějakou dobu většinou přejde a nechá se na něco ukecat (lentilka, čudlík semaforu...). Ale když čas není, nezbývá mi, než ho popadnout a jít se vzpouzejícím se dítětem v náručí. Což vzhledem k mému výše popsanému stavu je trochu záhul. Ale na druhou stranu mi to přijde i trochu roztomilé a když nikam nepospíchám, tak mě Kryštofův názor nechává naprosto v klidu a jsem možná i trochu pyšná na to, že to není zas až tak hodné a poslušné dítě, ale že si umí taky říct svoje. I když se občas kolemjdoucí dívají divně, když vidí na chodníku povalující se a vztekající se dítě a opodál na schodech sedící matku, která si div nečte noviny a přiblble se usmívá.
Ale jinak je Kryštof úžasné a ve většině věcí spolupracující a samostatné dítě. V určité fázi mi dělalo problém poznat, cože mu schází, nebo cože to chce. Ale postupem času, když Kryštof přišel na význam ano a ne, tak ač nejdřív je to trochu detektivní práce, se časem dopracujeme toho, cože to po mě vlastně chce. "Ja ja" je ano, a "e" je ne. Takže už jen stačí pokládat vhodné otázky a po půl hodině, kdy mezitím Kryštof asi tak třikrát zapomene, cože to vlastně chtěl, máme jasno. Ale většinou si říká tak, že člověka vytáhne za ruku a ukáže mu, co chce. Jsem z toho úplně paf (to těma hormonama), jak Kryštof všechno poznává, rychle se učí a i když nemluví, tak si dokáže velice dobře o všechno říct. Jak pěkně už jí (už jsme přešli na víceméně běžnou stravu) obzvláště, když jí s námi. To nám nejdřív přikáže, kam si máme sednout, a žádná umělá lžička, pěkně chce svoji vidličku, jako má máma a táta. Krom ano a ne umí tři další slova, takže jsme na pěti slovech ve dovu letech. Umí říct máma, táta a bába. Respektive místo táta říká káka.
Taky krom podle mého názoru dokonalé jemné motoriky se díky oteplení a pár výletům na hřiště v podstatě za týden hodně zlepšil i v té hrubé motorice. Sice má na nožkách od schodů jednu modřinu vedle druhé, ale pomoct si většinou nenechá, pěkně sám. Schody jsou kapitola sama pro sebe. Od té doby, co se nám rozbil kočár, tak v domě musíme chodit jedině pěšky, výtah Kryštof odmítá. S držením nahoru už střídá nohy, a když jsou schody krátké, tak je dolů už zvládne sem tam i sám bez držení. A na klouzačce už jezdí konečně v sedě, ne po hlavě, takže ho už nemusím chytat, ale sedím opodál a koukám se, jak se ho ostatní poblížstojící rodičové s děsem v očích snaží na schodech na klouzačku jistit a při sjíždění klouzačky zase brzdit. Říkám si, ano, mohl by s těch schodů slítnout, ale vždyť to přece není zas až tak vysoko a maximálně si odře nos nebo bude mít bouli. Takže i když mě občas chytají ony poporodní hysteráky, co všechno na moje děti na každém rohu číhá a že se v podstatě nemůžou dožít dospělosti, tak v reálu pak sedím na lavičce, vyhřívám se na sluníčku, vůbec se mi nechce hejbat a když sebou Kryštof někde plácne a začne bečet, tak mu jenom řeknu, ať přijde, že ho zvednu, pofoukáme, dáme pusinku a pak si hned dítě odbíhá opět hrát.
Je také legrační pozorovat Kryštofa, jak komunikuje s vrstevníky. Hračky dětem většinou nebere, naopak, když se mu někdo líbí, tak mu přináší další a další bezprizorní věci z celého hřiště a strká mu je do ruky. Když od někoho něco chce, stoupne si před něj, začne usilovně prosit a ukazovat, sem tam se i trochu rozčilovat, ale dotyčnou věc zatím druhému z ruky nevytrhává (většinou), ani nikoho neplácá, spíš jakoby měl z ostatních dětí trochu respekt. A když vidí nějakého rodiče, jak pohladí své děcko, tak ho jde pohladit taky. Oblíbení jsou též cizí tatínci, když si Kryštof hraje na písku a poblíž nějaký sedí, tak mu Kryštof také hned začne nosit různé věci a cpát mu je do rukou. Na cizí maminky se jenom usmívá, případně culí, podle toho, jak moc se mu která líbí.
Je toho ještě hodně a hodně, co by se dalo o Kryštofovi napsat a čím mě každý den překvapuje, ale už takhle je tento článek dost dlouhý, takže čtenáře ušetřím dalších mateřských výlevů a jdu se někam odkulit.
Na závěr přidávám pár fotek, aby se neřeklo...
Kryštof rád napodobuje to, co dělám já. V tomto případě vytírá. Ne vždy však jenom napodobuje, dost často chce, abych vykonávala věci, které se mu líbí, když vykonávám. Jako třeba vysávání. Minimálně jednou denně mě dotáhne k vysavači na chodbě a dožaduje se toho, abych vysávala. A běda, jakmile se nevysává, nebo jakmile vysaju jenom jednu místnost, aby se neřeklo.
Kryštof se velice rád povaluje. Buď s telefonem, případně s čajem, případně s obojím. Zde je zachyceno ranní povalování s ještě spícím tátou.
Čištění zubů, katráčky a pasta. Příběh sám pro sebe. Jeden čas Kryštof vyžadoval při usínání kartáček a poručil si na něj pastu. Bohužel při jeho stylu používání kartáčků by tato uspávací metoda vyšla pěkně draho. Zde na fotce je zachycen týden starý kartáček.
Všechny děti rabující máminu peněženku mají tak trochu stejný výraz...
Opět oblíbená činnost - sledování různých písniček na youtube, v tento čas letí stále písničky abecední, dále příběhy o potvůrce zvané Uki, o pajďuláčkovi jménem Pocoyo, písnička o planetách a v posledních dnech vzal Kryštof na milost i krtka.
Mámo, káko, chci ven. Prosííím.
Samostatné stravování.