Tak zase po několika měsících bych sem mohla něco napsat, když už ten blog existuje, že jo. A o čem jiném psát, než o Kryštofovi, ono ten zbytek stejně ani nestojí za řeč.
Kryštofovi je rok a devět měsíců. Má za sebou první cestu k moři, první nemoc s horečkou a spoustu dalších věcí. Ale pěkně popořadě.
Dovolená
V září jsme si ještě s rodinou Šrajerových vyrazili na dovolenou do Chorvatska. Půjčili jsme si velké auto, abychom se vešli a vyrazili jsme. A od té doby vím, že cestovat autem k moři s dvěma malými dětmi je téměř sebevražda a příště to vidím na nějaký letecký all inclusive. Cenově to vyjde víceméně stejně a člověk je u moře za pár hodin. Pár hodin udržet dítě v klidu je brnkačka. Udržet dítě v klidu 12 hodin už je trochu problém. Udržet dvě děti v klidu 12 hodin bez sedativ je v podstatě nemožné. A když už člověk po stopadesáté jede "...krávy, krávy, jak si vlastně povídáte...", tak už mu z toho začíná i docela solidně hrabat. Ale což, aspoň jsme pro příště poučeni. Ale jinak to byla pohodová, klidná dovolená bez spousty turistů, s větrným počasím ale přesto se koupat ještě dalo. A navíc, Kryštofovi stačily kamínky na břehu a vyhrál si dostatečně. Voda se mu líbila především v bazénu, neboť tolik necákala. Do ní skákal s nadšením a pro procvičení nervů rodičů také naprosto bez zábran a jakéhokoliv upozornění.
Házení kamínků, jedna z nejlepších zábav.
Na pláži.
Areál, kde jsme bydleli.
Výlety podzimní
Stýská se mi po výletech do přírody, a tak jsem se párkrát rozhodla vyrazit jen tak nazdařbůh vlakem směr Brdy. S Kryštofem. A s kočárkem. Bez mapy, jenom s matným vědomím toho, jakže ty cesty kolem Řevnic vedou. Párkrát už jsem tam kolem na houbách byla, ale to většinou kouká člověk pod nohy a chodí křížem krážem, ale že by sondoval terén a jeho průjezdnost kočárkem, to ne. Ale výlet to byl pěkný, což o to. Několik brodění potokem a přenášení nejdříve Kryštofa a následně kočárku se nakonec nějak taky zvládlo. A také jsem zjistila, že můj městský kočárek v podstatě zvládne i kopcovitou krajinu a lesní cestu celkem bez úhony. Ale přece jen jsem si říkala, že kdyby bylo nějaké nosítko, bylo by to možná lepší. Ozkoušená, pohodlná a praktická Manduca bohužel nebyla tou pravou volbou, protože bych pak ostatní věci musela nést v ruce – Kryštof už se nosí v Manduce na zádech. A tak že si vyzkouším nějakou pěknou krosnu, kam budu krom dítěte moct dát i jídlo a pití a plíny a tak podobně. V obchodě jsem si vypůjčila nejnovější model nosítka Deuter, na které byly dobré recenze. Chmmm. Vydala jsem se opět směr Brdy a tentokráte i s košíkem na houby. Sebevědomě jsem začla lézt do prvního kopce. Už po prvních metrech jsem si uvědomila, že moje představy o krosně, respektive o mé kondici, byly lehce idealistické. Něco přes deset kilo dítě, jehož těžiště přeci jen není tak ideálně umístěno jako v Manduce. Ke třem kilům samotná krosna. Skoro pět kilo další vybavení, jako pití, termoska s horkou vodou, jídlo apod. Nu, i když jsem dříve s dvacetikilovou zátěží na vandry jezdila, tak po několikaleté pauze víceméně bez pohybu bylo na mě tohle opravdu asi trochu moc. A i když jsem pár hub našla, tak to bylo asi jediné pozitivum výletu. Domů jsem se sotva doplazila...
Městský kočárek pasován do role terénního vozu.
V lese.
Zábava na lesní cestě.
Únava v krosně. Já jsem upadla o pár chvil později hned vedle.
Změna image
Na podzimním veletrhu v Letňanech se Kryštofovi líbilo. I on se líbil. Ovšem přesto, že měl na sobě hnědé kalhoty a zelenou mikinu, tak ho u stánků třikrát za sebou oslovili jako holčičku. Je sice pravda, že vzadu měl vlásky trochu delší a zakroucené, takové pěkné lokýnky to byly, ale tak nějak to pro mě byl poslední impulz k tomu, co už jsem stejně chtěla udělat. Takže večer přišel na řadu strojek. Je sice pravda, že po mém zásahu vypadal Kryštof podle tátových slov trochu jako ukrajinský vězeň, ale náhodou mu to slušelo. A hlavně, to přece doroste...
Prej vězeň...
Náhodou, teď vypadám aspoň jako pořádnej chlap.
Stravování
Uf uf. Ano, Kryštof je po mně. To znamená – čokoládu, sušenky a ostatní totálně nezdravé a nevhodné věci polyká bez problému a klidně si toho nacpe plnou pusu, obzvláště, když se člověk nedívá. Ovšem normální jídlo, to je trochu boj. Někdy má dny, kdy toho sní docela dost, jindy sní dva kousíčky mrkve za den. Zato čaje vypije litr a půl bez problému. Bohužel jen z dudlíku a mé snahy o pití z hrnečku s různými pítky nebo s brčkem se setkaly se značným odporem. Ale což, aspoň, že pije. Naprosto chápu, že jsem velmi špatným vzorem pro zdravé stravování, a tak mu vlastně nemůžu říct ani slovo. Jinak co se týče odstavování od jeho nejoblíbenějšího pokrmu, kterýmžto bylo mateřské mléko, proběhlo až nečekaně hladce a bez problémů.
První nemoc
Ano, v podzimních plískanicích nás to potkalo také. První Kryštofova nemoc s teplotou. Tři dny s horečkami, bez nějakých větších komplikací, ale přesto jsem si to užila. V podstatě celou dobu mi Kryštof ležel na břiše a koukal do blba, případně na televizi. Na jednu stranu to bylo hodně milé, že tak u mě leží, na druhou mi ho bylo opravdu dost líto. Obzvláště, když nezvládl trochu jídla a vyhodil ho – samozřejmě na jeden ohoz zvládnul tři deky a dva polštáře, oblečení mé a jeho nepočítaje. A když jsem ho z poblitého svlékla a on tam tak seděl na zemi a čekal a plakal a sotva se podpíral rukama a klepal se jak osika, tak to bylo asi na té nemoci to nejhorší. Pro mě.
Vánoce
První společná večeře dopadla nad očekávání dobře, Kryštofovi kapr chutnal. A ač jsem v to ani nedoufala, tak i z dárků měl poměrně radost. Samozřejmě poté, co se docela dost naběhal ke koši, neboť každý kousek utrženého papíru běžel okamžitě vyhodit. Ale s medvídkem se začal okamžitě mazlit, korálky začal hned zkoumat a navlékat, panenku začal hned krmit a i zatloukátko v podobě autíčka ho velice zaujalo.
Máma si koupila pro sebe dárky, táta je měl aspoň zabalit. Kryštof tátovi pomáhá.
Jé, stromeček. A svítí.
Rozbalování dárků.
Nejdřív miminko, potom Kryštof.
Pusinka medvídkovi.
Zatloukátko v podobě autíčka se šroubky. Momentálně jsou šroubky a šroubování velmi v kurzu.
Zima obecně
Nic moc. Nedá se pořádně chodit na hřiště. Kryštof miluje louže, to znamená, že procházky mohou býti maximálně půlhodinové, abychom došli domů dříve, než nohavice a boty na Kryštofovi příliš omrznou. Kryštof nemá rád rukavice. Nechce si je nechat nasadit a když už, tak si je hned sundává. Takže mu omrzají ruce a když k tomu ještě fouká, tak přiběhne s nešťastným výrazem, ručičky jak hrabičky před sebou a ukazuje, jaká mu na ně je zima a že mu je mám zahřát. Rukavice ale na milost nevezme. Kryštof nesnáší sníh. Když napadl první, vzala jsem ho ven v idealistické představě, jak se mu to bude líbit a jak v něm bude řádit. Ušel pět metrů po zcela odhrabaném chodníku a ve chvíli, kdy měl vstoupit na místo se sněhem, odmítl jít dál, že na sníh šlapat nebude a nechal se nosit. Když jsem ho na hřišti postavila doprostřed toho bílého hnusu, jen tam tak nešťastně stál, koukal se po tom bílém nadělení a snažil se zvednout obě nohy najednou. Pak začal bečet, tak jsem ho zase odnesla domů. Když jsem se mu pokoušela nabídnout sněhovou kouli a ukazovala jsem mu, co všechno se s ní dá dělat, tak to sice se zájmem pozoroval, ale na sníh jen špičkou ukazováčku sáhnul a jeho ruka putovala s velmi odmítavým gestem okamžitě za záda.
Chvála centrům
Ještě že existují dětská centra jako je Sloníkov a podobně, protože kam jinam s dítětem, když je venku hnusně. Kryštofovi se v takovýchto zařízeních líbí, většinou ani nepotřebuje mou asistenci, takže si tam tak poskakuje, běhá a zkoumá a kouká, jak starší děti běhají a směje se jim. Takže odpočinek pro všechny zúčastněné.
Sloníkov.
Lefík.
Nějak mě k této fotce nenapadá žádný vhodný komentář. Nebo mě jich napadá možná až moc :D
Dětské centrum na Andělu.
Kryštof, moderní technologie, písně a jiné umění
Je opravdu zajímavé sledovat, jak takhle malé děti zvládají ovládání různých dotykových přístrojů. Samozřejmě musíme mít každý v telefonu jeho momentálně oblíbené písničky. Kryštof je dosti vybíravý a jeho oblíbený repertoár se poměrně často mění.
Soustředění před počítačem.
Double zábava.
Toto není znuděný výraz, to jen typické soustředění gaučového povaleče při sledování písniček.
Nejdříve jsme začínali na takových strašidlech jako je Chňapík a podobně. Následovaly písničky se zvuky zvířat. V té době měl Kryštof jednu písničku, u které se téměř pokaždé rozbrečel – medvěd a lev byl pro něj největší strašák. Zde je písnička:
Ale po čase začal na youtube právě tuto písničku vyžadovat a stala se jednou z jeho nejoblíbenějších. Medvěd a lev jsou stálicemi v jeho velmi omezeném slovním repertoáru – respektive zvuky, které tato zvířátka vydávají. Obzvláště lev je v Kryštofově podání velmi výrazným prvkem mluvy prováděným s velkou zaujatostí.
Konečně trochu zábavy.
Lev.
Po zvířátkách následovaly písničky "abecední". Bohužel jsem našla jen anglické, takže "A" jako jablko je sice trochu mimo, ale na druhou stranu si říkám, že bude mít Kryštof tu angličtinu aspoň trochu naposlouchanou. Abecední písničky nyní přecházejí v písničky o tvarech, prstíkách a číslech. Čísla jsou samozřejmě taky hodně v kurzu, obzvláště ve výtahu a na různých mačkátkách a čudlítkách. Kryštof se vždy tváří velmi soustředěně a každé číslo se snaží pojemnovat. Všechna čísla znějí v jeho podání sice stejně - "kee", ale aspoň se už začíná snažit. Také u oblíbených písniček už se pomalu začíná přidávat, stejně tak některé první slabiky v básničce na dobrou noc už zvládá s přehledem.
Kryštof zpívá
Kryštof už také tancuje. Kolo, kolo mlýnský, případně na cokoliv dalšího si stoupne na špičky a baletí. Vypadá to dosti legračně. Ostatně posuďte sami z krátké ukázky.
Baleťák jedna radost.
Kolo, kolo mlýnský se sestřenkou a bratránkem.
Kryštof a období prvního vzdoru
Tak nás to taky potkalo. Není to sice žádná tragédie, ale změna v chování je dosti jasná. Když něco není podle Kryštofa, tak se vším mlátí a hází. Popřípadě mě nebo tátu plácne. Zatím na něj platí citové vydírání v podobě mých nahraných slziček a jako že mě to bolí. To se pak zašklebí a jde se přitulit. Stejně reaguje i na to, když jakože pláču, že má věc, se kterou praštil au. To mi ji přinese, abych danou věc pohladila, pofoukala a potulila. Pak s ní praští znovu. Pár dnů to bylo skutečně lehce protivné dítě, ale teď už se zase trochu zklidnil, tak doufám, že to není jen přechodné, ale že mu ten týden vzdoru stačil. Idealistická představa, vím.
Druháček
Vzhledem k mé dvouleté rodičovské byl strategicky naplánován opět na květen. Termín mám 19.5. Tak jsem na to zvědavá, jak to všechno dopadne tentokráte. Druhé těhotenství je podstatně tlustější, línější a jak bych to řekla... Už nikde nic nečtu, nestuduju, neporovnávám. A vzhledem k tomu, že teď napodruhé je to víceméně to samé jako napoprvé, tak si vlastně ani nemám na co stěžovat. Je mi fajn a ještě sem tam i doběhnu tramvaj. Když se mi chce. Jen ta spotřeba čokolády a ostatních sladkostí je lehce alarmující.
Kryštof bude mít bráchu. A zatím podle všeho si jsou dosti podobní. Nejen podle toho, jak se mrňous v břiše tváří a že na fotkách má rypáček fakt luxusní, ale i některé gryfy, jako vytrčený malíček už má mládě po Kryštofovi.
Druhá fotografie z ultrazvuku - cucání palce a malíček elegantně vytrčený, poslední foto - pěkný velký čumáček.
A na závěr opět pár nezařaditelných fotek
Podzimní hřiště
Hudební doprovod.
Princezňák s bublinkou na čele.