Já vím...

Já vím, je to děsně dlouho, co jsem sem něco napsala. A taky vím, že mi to je dost jedno :) Protože vím, že kdo si počká, ten se dočká.

Ten čas ale zase letí. Kryštofovi byl rok, nikdy bych nevěřila, že to bude až tak rychle. A už abych plánovala další, když mám jenom tu dvouletou.

Nu, ale trochu taky k věci. Tedy k dítěti. Kryštof je naprosto skvělej a úžasnej. Troubítko. Nevím, jestli už se dá u takhle malých dětí nějak poznat povaha, ale přijde mi, že něco určitě. Sedí na písku, ostatní děcka ignoruje a sází si utrhanou travičku, klacíky, nebo papá kameny. Na všechno má dost času, a když je něčím zaujat, tak ho nic nevyruší. následují halabala odstavce podle toho, jak mě co zrovna napadne.

Nejraději má pořád jídlo od mámy. Zeleninku nemusí, a když, tak jen velice najemno a prokládat to nejlépe jogurtem. Respektivě bobíkem (univerzální název pro lipánky, bobíky, monte, apod.). Přesnídávky vezme na milost jen někdy. V noci se stále budí tak pětkrát. Když mně už to asi už ani nevadí. Kdyby nespal s námi v jedné místnosti, tak by podle mě noční buzení skončilo. Ale když on je strašná citlivka, vrzne podlaha a už je vzhůru.

Je velice samostatný, k hraní mě víceméně nepotřebuje. Vyhraje si sám. Má pár svých oblíbených hraček, ponejvíce těch umělohmotných s mnoha čudlíky, co pokud možno vydávají zvuky. Mno, kupodivu mi to zatím nějak moc nevadí. Ale jednoznačná stálice v oblibě jsou barevné kelímky, co se do sebe skládají, nebo se z nich staví komín. Skládání do sebe už má Kryšof zmáklé dávno, komín zatím jen tak maximálně ze třech kelímků. Rád věci skládá, přendává, uklízí a hází na zem. Při nedávném výletu na Gutovku byl půl hodiny schopný přendavat hračky z lavičky na zem a ze země na lavičku. Jo, a na hřištích vede houpačka. A taky má ještě v oblibě mluvící hrnec. Hvězdu zvládá dát i do správného otvoru, sem tam i kruh. Ostatní tvary ještě ne. A taky nesmím zapomenout na dveře a šuplíky. Sice si už párkrát přiskřípnul prsty, ale už tak nějak ví, na co si má dávat pozor a jak tam ty packy nastavit, aby ho šuplík nekousnul.

Nechodí. Zato velice rychle leze. S příchodem teplého počasí a krátkých kalhot se naučil lézt do "Včka", ne po kolenou, protože to ho šimrá travička nebo tlačí kamínky, ale s prdelkou nahoře. Kolem ohrádky nebo kolem věcí chůzi ale už zvládá celkem s přehledem. Jo, a předevčírem mi poprvé vylezl na křeslo. Takže je otázkou času, kdy ohrádka v pokoji přestane mít smysl.

Usínání. Skvělé, nemůžu si stěžovat. Cestou z koupelny pozhasínáme všechna světla, pak cinkilink cinkátko, bim bam kulička (dvě takové věci, co tu visí), poňuchat, pocucat, do postýlky za dudánkama a pápá (občas ho i udělá, ale to se mu musí sakra chtít) a dobrou noc. Pak kryštof hodí všechny dudlíky na zem, vyhází věci z kapsáře a usne. Musí být však v pokoji sám, jakmile tam někdo je, tak neusne.

Má rád vodu. Už jsme podniklli pár výletů do bazénu, a vždy byl nadšen. Pořídila jsem mu takový spešl kruh, ze kterého mi ani nevyskočí, ani skrz něj nepropadne, a pěkně se osvědčil.

Nemluví. Píská. A bababábá. Na znaky je líný. Komunikuje se mnou očima. Když chce něco ukázat, tak mrkne na mě a pak na danou věc. Nebo hopsá a píská. Pozná i spoustu věcí, světýlko a tak, ale když se ho ptám, tak se tam vždy jen podívá - když se mu chce. S gesty a ukazováním se zatím moc nekamarádí. Jediné, co rukama zvládá bravurně (krom mačkání čudlíků, tlačítek a resetu na tátově pc), je dloubat tátovi po ránu očičko.

Já vím, už moc kecám a kde nic, tu nic... Tož bude následovat obrázkový maraton, neb jak jsem sem dlouho nic nepsala, tak cítím k věrným čtenářům přeci jen nějaký ten dluh ;) Fotky jsou uspořádány chronologicky od března.