Feji | 32 týdnů ve "stručnosti"

Ani by člověk neřekl, jak to rychle uběhlo. A nejhorší na tom je, že to poslední, co mě v těhotenství ze zdravotního hlediska rozčiluje, je právě... těhotenství.

Začalo to vcelku nevinně, jednou po ránu mi nebylo zrovna ideálně, tak že si udělám test, co kdyby... Přeci jen, mímocha jsme plánovali, respektive plánovala, tudíž jsem ve dvě čárky trochu i doufala. A ono jo :) Popravdě toho dne jsem zažila první a také poslední těhotenskou nevolnost, dá-li se to tak nazvat. A od té doby nic. Tedy ne rozhodně nic vážného nebo jakkoliv omezujícího. Život v podstatě běžel jako dříve, předvánoční shon v práci mi zaháněl klasické zádumčivé myšlenky na to, jak budu špatná matka a jak to vlastně všechno zvládnu. Dokonce i doktorka byla vstřícně odvážná a řekla, že v podstatě první tři měsíce je tam ten mrňous tak zahrabanej, že potrat z "nevhodného" pohybu, případně nárazu, je velmi málo pravděpodobný a že když si budu dávat pozor, tak že vlastně ten fotbal hrát můžu klidně dál, dokud se na to budu cítit. Mé srdce zaplesalo, a abych dostála alespoň tomu "dávat pozor", rozhodla jsem se, že Hanspaulskou ligu pro jistotu tuhle sezonu vynechám, ale organizaci vlastních fotbalových akcí s lidmi, o kterých vím, že hrajou alespoň decentně rozumně, jsem se nevzdala.

Mímoch vesele rostl a já vzhledem k tomu, že jsem začínala na poměrně vysoké váze, jsem první měsíce v podstatě nepřibírala. Všechny screeningy a vyšetření dopadly naprosto tabulkově, takže v tomto směru jsem opravdu nemohla říct, že by byl fotbal nějak škodlivý.

Ovšem nebylo by to to pravé těhotenství, kdyby vše probíhalo naprosto ideálně. A tak v půlce prosince, co čert nechtěl zrovna při jednom krásném večerním fotbálku na Gutovce, lup, a koleno v p. A já hrdina si ještě říkám - jo, to dohraju a poté, co jsem se dosvíjela na trávě, jsem si koleno stáhla a stoupla si ještě do branky. Už jsem nedohrála. Stačil další špatný pohyb stranou a vypadlo mi podruhé. Po o něco delším svíjení jsem se tedy již definitivně odplazila ven na sníh. Plakala jsem velice. Ne proto, že by to koleno zas až tak bolelo (a ne, že by to bolelo málo), ale proto, že úraz znamenal tečku za fotbalem minimálně do konce těhotenství. A já přece skoro v pátém měsíci vlastně neměla ještě moc velké břicho, a určitě tak ještě měsíc, dva, tři,... dva... bych bez problémů hrát přece mohla. A teď mám utrum. Fňuk.

V pondělí jsem si pro jistotu zašla na chirurgii, ale vzhledem k těhotenství vlastně nebylo možné žádné vyšetření, tudíž mi nezbylo než koleno jen ledovat, být v klidu a čekat až to přejde. Doktorka mě pro jistotu postrašila urvanými vazy, pochroumaným meniskem a kdoví čím ještě, že to vypadá na operaci, ale ta bude možná až... až kdo ví kdy. Do té doby to musím vydržet. Vyfasovala jsem krásnou velkou ortézu od zadku až po kotník, dva krásné nové modré fofrklacky a bylo to.

Tedy nebylo. Koleno bolelo, párkrát se mi z něho doktorka vycucávala krev, ale jinak jsem se s myšlenkou, že fotbal teď pár měsíců uvidím nejvejš v televizi, začala postupně smiřovat. Našla jsem si na celé situaci i pozitivum - vždyť už mi přece jen ten pupek začal trochu narůstat, mímoch už v něm začal dělat kotrmelce (na prvorodičku jsem pohyby začala cítit celkem brzy, asi v 17.tt), a hlavně - asi to bylo i lepší vůči spoluhráčům, neb kdybych hrála i nadále, museli by si dát větší pozor a nikdo by si nic ke mě nedovolil. A to není ono, fotbal je přeci jen lehce kontaktní sport, a přílišné braní ohledů není asi nejlepší cestou, jak si dobře zahrát.

Tak jsem si tak vesele pajdala a pravděpodobně nejspíše z těch berlí a zátěže na ruce, mě začaly v noci zlobit prsty. Nejprve to bylo takové nenápadné brnění, postupně se to zhoršovalo, prsty jsem přestávala cítit, od prostředníčku buď k palci nebo k malíčku, začala bolet celá ruka až po rameno... No, bylo to veselé. Naštěstí ze začátku se to přes den ještě "rozchodilo". Ale postupem času to bylo horší a horší, na pravé ruce jsem přestala prsty cítit i přes den. A co na to doktoři? Nu, pravděpodobně syndrom karpálních tunelů, pokud to po porodu nepřejde, tak šup na operaci, ale teď si budete muset slečno zvyknout, teď s vámi stejně nic neuděláme.

Na internetu jsem si našla, že i karpály mohou být komplikací těhotenství kvůli většímu zavodnění organismu, ale přece jen, kdyby mi nevypadlo to koleno a nechodila bych o berlích, tak bych této komplikace mohla býti ušetřena. Ale co, se samotným těhotenstvím problémy nemám, tak si to musím přece vybrat jinde. A tak jsem si na tuto rádoby nemoc začala zvykat. Postupem času se vše ustálilo na stavu, kdy mám necitlivé prsty na obou rukou od prostředníčku k palci neustále, v noci se situace horší a krom bolesti všech kloubů na rukách mi prsty ještě luxusně otékají a začnou někdy až svědět. Člověk si zvykne na všechno. Jenom ta citlivost v prstech je občas minimálně legrační. Obzvláště, když  něco poslepu hledám v tašce, nebo když jsem tuhle vyráběla něco z korálků a necítila jsem ani vlasec a ani ty korálky.

Čas plynul, koleno se postupně lepšilo, začala jsem chodit na rehabilitaci na cvičení, pak jsem přidala cvičení pro těhotné, cvičení na míčích, plavání, zašla jsem si poprvé v životě do fitka pod vedením trenéra, díky kolegyni v práci jsem zkusila i zumbu, koleno pěkně drželo, sice jsem tam pořád cítila tu nejistotu, ale snažila jsem se posilovat všechny svaly kolem, aby mi kloub držel pěkně na místě a já mohla hned po šestinedělí na turnaj v Záluží, na který se neuvěřitelně těším už od loňského ročníku.

A bylakrásná březnová neděle, den pracovního klidu. Tak proč bych si doma trochu nepoklidila. A co čert nechtěl, při vysávání a současném dělání asi tří dalších věcí najednou, z nichž jedna byla odkopnutí překážející židle stranou, křup, a už jsem se zase válela na zemi. Fňuk na druhou. Teď už je mi jasné, že do operace si s tím prostě nezahraju. Že koleno sice může provizorně držet a být jakž takž stabilní, ale jakýkoliv odkop židle, potažmo jakéhokoliv jiného předmětu a současná změna směru je pro něj fatální. Oplakala jsem tedy turnaj a na koleno hodila zmrzlý hrášek.

Shrnuto podtrženo, ve stručnosti je těhotenství tou nejmenší komplikací mého těhotenství.
Ve 32. tt 9 kilo nahoře, mímoch je po tátovi lehce větší, což jsem ale očekávala, už přestal tolik kopat a spíš se jenom vrtí a protahuje, ještě sice není hlavou dolů, ale to nevadí, na otočení má ještě čas minimálně do porodu. Je to ale stydlivka, chtěla jsem od doktorky pořídit fotografii, ovšem ruka před obličejem tomu zabraňovala. Po lehkém přesvědčování přibyla před obličejem i druhá ruka. Po přesvědčování trochu důraznějším už tam měl i nohu, tak jsem fotografování raději vzdala.

Chození na záchod přes noc se ustálilo na jedné návštěvě a nebýt rukou, kterým musím každý večer najít tu jedinou správnou polohu, aby nebrněly a nebolely, tak se mi spí vlastně dobře, o břicho se mi pěkně na boku opírá. Jen když celý den montuju skříně a reorganizuju bydlení, tak mě pak bolí v kříži. Ale to se "rozchodí". A to je asi tak vše :)