Akce - díl druhý

Akce - díl druhý, aneb jak jsem si "užila" porod, aneb porodní plán zmuchlejte a zahoďte, aneb jak zvědavosti idealistické matky bylo zadost učiněno.

Nu, jednou to přijít muselo. Pět dnů po termínu, středa 11.5. Nic, nic, nic. Začínala jsem se trochu obávat vyvolávaného porodu, který by mě následující pondělí čekal. Přes den jsem si udělala výlet na kontrolu do porodnice a doktor mě uklidnil, že je to na dobré cestě, že si myslí, že do pondělka bych porodit měla. Mírně uklidněna jsem doběhla autobus zpět do Prahy, abych stihla včas přijet na hokej, ten si přece nenechám ujít. Večer po hokeji, kolem jedenácté jsem uléhala s tím, že se stále nic neděje. Po chvíli jsem ucítila takové malé lupnutí. Chvíli jsem o tom lupnutí přemýšlela a usoudila, že se mi vlastně chce na záchod. Trochu více "vlhkosti" mě vlastně zas až tak moc nepřekvapilo. Spíš jsem na to tak nějak koukala, cože jako teď s tím, a jak to řeknu Romanovi, který si právě teď lehnul a už spokojeně chrupkal. Chvíli jsem poseděla na záchodě a přemýšlela, zatímco mi docházelo, že takhle to vypadá, když praskne voda. Vyděšení nebo zmatkování se nedostavilo, jen takový tichý nevěřícný pocit - tak už je to vážně tady.

Muže jsem se nažila budit co možná nejšetrněji a potichu, ale to, že bylo půl dvanácté, jsem tím bohužel nezměnila. Takže ok, pojedeme na noc. Roman sehnal ochotný odvoz Jiříka, já jsem si mezitím naházela zbytek věcí, co jsem si myslela, že by se mohly hodit, do tašky, a vyjeli jsme. Na místě spolujezdce už jsem neseděla ani nepamatuju. Krom asi litru vody, který ze mě ještě doma vytekl, se vlastně nic moc nedělo. Respektive dělo, takové rádoby stahy, zatím nebolestivé, u kterých mi trvalo skoro celou cestu, než jsem dokázala spočítat, po jak dlouhém intervalu za sebou jdou,  neb jsem se vždy na začátku jednoho podívala na hodinky a na začátku druhého jsem zapomněla, kolik na těch hodinkách bylo u toho předchozího. Obecně se dá ale říci, že krom onoho lehkého zmatení jsem se cítila v podstatě dobře a když se to vezme kolem a kolem, cestu do porodnice bych nejspíš i zvládla odřídit.Možná by to bylo i lepší, protože našeho šoféra zvyklého jezdit normálně, jsem nutila jet po dálnici 90 km/h. S postupujícím těhotenstvím se ze mě stal ukázkový srab, kdy se pro mě každý dopravní prostředek stal zbraní hromadného ničení, každý divně vypadající člověk někdo, kdo mě chce určitě bodnout nůž do břicha a každá činnost od uklízení po zavazování tkaničky životu nebezpečná záležitost, u níž se může stát tolik nepředvídaných věcí, které mě a především miminko zaručeně připraví o život.

Klidný příjezd do Hořovic, příjem, a uvelebení se na porodním pokoji. Nesnáším vnitřní vyšetření... Bohužel bylo dost plno a tak na nás zbyl ten nejobyčejnější pokoj, ale vzhledem k tomu, že co jsem tak zaregistrovala, tak k ránu už musela porodnice maminky odmítat, neb na tři pokoje nás už tam bylo sedm "čekatelek", jsem vlastně dopadla dobře. Byli jsme s Romanem spolu a relativně nerušeni, a to bylo dobře.

Nenávidím vnitřní vyšetření.

Se svítáním už stahy takovou srandou nebyly a už jsem u nich začínala u lehce skučet. Sakra, já skučím? Když ono to byla asi jediná metoda uvolnění v době stahu. Sprcha nic moc, ve stoje nebo opřená v předklonu už vůbec ne, na míči jakž takž, k mému překvapení nejlepší polohou pro mě stále byl takový pololeh. Nesnáším vnitřní vyšetření. A taky ze mě pořád tekla voda. Přišlo mi, že už jí muselo být tak pár litrů. Pořád čtyři centimetry a navzdory postupujícímu času porod tak plynule nepostupoval. Skoro by se dalo říci, že nepostupoval vůbec. Po další hodince další centimetr a pak se to nějak zastavilo.

Krom skučení, které pomalu přecházelo z neutrálního úúú a ááá do specifičtějšího ááááúúúú, mi ještě neuvěřitelně pomohl Roman. Ne tím, že by něco dělal, ale jenom tím, že tam prostě byl. Ať mě držel za ruku nebo klimbal v nepohodlném křesílku. Nevím, co bych tam bez něj dělala a za jeho přítomnost jsem mu úplně nejvíc vděčná. Jo, a nesnáším vnitřní vyšetření.

Pak v určité nespecifikované hodině nastala fáze, kdy jsem mezi jednotlivými stahy stihla usnout, mám i pocit, že se interval zase trochu prodloužil, ale víceméně zůstával něco kolem 3 - 4 minut. Vše bylo horší a horší, nejenom, že už jsem byla unavená, ale na náladě mi nepřidalo ani to, že prod postupoval jen velmi pomalu a dvanáct hodin po odtoku plodové vody mi už kvůli miminku i mně samotné museli dát nějaká antibiotika. V tu chvíli mi to bylo ale lehce jedno, hlavně aby mímoch byl v pořádku. Krom vynitřních vyšetření jsem začala nesnášet i monitor. Naštěstí tam uvnitř bylo stále vše ok, ale ten vnější obal začínal již poněkud selhávat. Odběry krve kvůli čemusi jsem už moc nevnímala. Kolem druhé hodiny mi doktorka (mimochodem skvělá a s realistickým přístupem, za což jí velmi děkuji) navrhla, jestli nechci zkusit epidural. Že je možnost, že se díky němu víc uvolním, odpočinu si, budou mi moci pomoct i trochou oxytocinu, aby se porod trochu víc rozjel a nebylo vše stále na trochu mrtvém bodě. Stranou šlo veškeré přesvědčení, názory a zásady a já s vděkem epidural uvítala.

Po další hodině mi anestezioložka bez problému zavedla epidural a po další čtvrt hodince začal působit. Myslím, že jsem pak okamžitě usnula. Stahy byly, ale už jsem je cítila jen jako ... stahy, ne jako nekončící nepostupující neulevující a nepolevující bolest. Mohla jsem si stokrát říkat, že počet stahů je přeci konečný, že to nemůže trvat věčně, ale když vám každá hodina přijde jako věčnost, tak veškerá načtená literatura a rady jsou k ničemu. Byla jsem zvědavá a moje zvědavost byla ukojena víc než dost. Hormony pracovaly a já si připadala čím dál víc neschopná, čím dál víc srab a čím dál víc unavená. Díky epiduralu jsem si sice trochu odpočinula, ale když už jsem byla otevřená na 9 cm, respektive kolem osmé už chyběl jen poslední kousek, aby mohla proklouznout hlavička dál, epidural přestával působit a vzhledem k tomu, že už mohl porod nastat kdykoliv, tak mi ho už ani nedávali, abych věděla, kdy tlačit. 

A pak si toho moc nepamatuju. Jenom to, že Roman tam pořád byl, a i když já jsem říkala něco jinýho, tak on mi opakoval, že to zvládnu. Že místo abych při stahu dýchala hluboce a dlouze, tak jakoby se mi plíce smrskly a nešlo s nima dýchat jinak než rychle, tudíž z překysličení jsem se mezi stahy klepala jak ratlík. Že zmizely mezery mezi stahy a už to byl jenom jeden dlouhý stah bez úlevy. A že hlavička ne a ne projít, po dalších třech hodinách pořád ten poslední centimetr chyběl.Myslím, že poslední dvě hodinky jsem strávila v křeči podepřená na loktech a ani se nedivím, že ten porod nechtěl postoupit už ani o ten centimetřík, nedokázala jsem se vůbec uvolnit a myšlenka na tlačení mě naplňovala děsem. Myslím, že svou roli sehrála i psychika, byla jsem nešťastná z toho, že to nezvládám, že to nedokážu. Kolem jedenácté mi doktorka navrhla císařský řez. V tu chvíli bych podepsala už cokoliv. Je pravda, že teď si říkám, kdybych to možná ještě tu hodinku vydržela... Ale to je všechno kdyby. Mohla to být hodinka a mohlo to být dalších pět hodin kdoví s jakým průběhem...

Odpojili ze mě hadičky a ani nevím za jak dlouho už jsem ležela na sále. Jakmile začaly působit oblbováky a epidural, zeptala jsem se ještě, jak dopadl hokej, navykládala jsem cosi o tom, že můj syn bude nejlepší fotbalista na světě a že bude hrát v Barceloně a řekla jsem, že když do mě řežou, že to fakt ještě cejtím (tak mi tedy ještě zvýšili dávku čehosi) a pak už se šlo na věc. Už vím, jak se cítili ve filmu Vetřelec. Jestli se to dá k něčemu přirovnat, tak k tomu. Máte v břiše sotva 20 cm díru, v ní dvě ruce doktorky, které tam hrabou, tahají a kroutí miminkem a ještě tou dírkou miminko protahují. Myslím, že to bolelo, ale tak divně. Úplně jinak, než předcházející stahy. U tohoto se šlo zapřít, držet a čekat. A pak tam byl. Vím, že jsem se ještě ptala, když ho vytahovali, jestli je to opravdu kluk, že nevím, jak bych to manželovi vysvětlila, kdyby to byla holka. Pak jsem si oddechla. Koukala se na to, jak ho neonatolog ošetřuje a pak jsem upadla do bezvědomí.

12.5.2011 ve 23:13 se narodil Kryštof Kelnar, 4,36 kg, 55 cm, nejkrásnější miminko na světě.

Probrala jsem se, když mě vezli na pokoj. Ještě jsem letmo zahlédla Romana, že říká, že se další den staví. Chtěla jsem k sobě miminko, ale asi jsem hned zase usnula. Probuzení bylo malátné, s pocitem, že jsem to nedala, ale že to tak asi být mělo, bez jakékoliv výčitky vůči doktorům, kteří byli opravdu skvělí, zato se spoustou výčitek k sobě. Ale co, aspoň teď vím a budu vědět i do budoucna. V každém případě i v těch největších bolestech jsem Romanovi stále tvrdila, že chci tři děti. Tak uvidíme, třeba to na podruhé vyjde lépe. Já jenom vím, že nemá smysl si cokoliv plánovat a malovat, protože zrovna porod může dopadnout jakkoliv a člověk ho taky může zvládat jakkoliv. V mém případě špatně. Jen slabou útěchou mi bylo, že i doktorka tvrdila, že mám nějak extrémě citlivou dělohu, že miminko bylo opravdu velké a kdybych rodila normálně, kdo ví, jak by to dopadlo...

K ránu mi přinesli Kryštůfka. Byl naprosto... kouzelný, úžasný a vůbec nejhezčí. Jenom na mé rozbolavělé břicho a ještě bolavější záda skutečně trochu těžký. Ale co, tohle už snad dám. První den jsem byla ještě na JIPce, nesměla jsem se zvednout a musela jsem ležet jenom na zádech. Respektive to ani jinak moc nešlo. Připadalo mi, že mám v břiše tak dvacetikilový balon s vodou, který se při jakémkoliv pohybu přelévá sem a tam. Ale už mi nosili přikládat miminko, takže jsem se pokoušela buď spát, nebo si užívat chvil s Kryštofem.

Jak už to tak po císaři bývá a současně vzhledem k pozdějšímu přiložení miminka, nastal problém s mlékem. Spíš než na miminko, kterému bylo evidentně úplně jedno, kde co cucá a z čeho pije, na moji psychiku to byla další podpásovka. Takže trochu něčeho ze mě sice vyteklo, ale vzhledem k nutným dokrmům - přece jen miminko je trochu větší a tak má docela hlad, jsem byla zdeptaná nejen z nezvládnutého porodu, ale i z toho, že nemám čím Kryštofa nakrmit. Vím naprosto přesně, že nic není tak tragické, jak to na první pohled vypadá, miminko spokojeně cucá i s flašky a nijak mu to nebrání v tom, aby se stejně spokojeně přicuclo k prsu, i když z něj nic neteče, stejně tak i v samotném porodu císařem lze spatřovat výhody v podobě neporušenosti tam dole, tudíž příjemnější výroby dalších potomků jak pro mě, tak pro muže, ale řekněte to rozbouřeným hormonům. A hormony, to je vážně děs. Rozbrečí mě cokoliv a kdykoliv. Bojím se o všechno a o všechny. Jak je malej malej i když je vlastně velkej a že mu něčím nechtěně ublížím. Moje racionální část nad těmito stavy kroutí jen nevěřícně s lehkým úsměvem hlavou, moje část zmítaná hormony je ubulený uzlíček nervů. Zvláštní, jak si to ta příroda dokáže pěkně zařídit.

Druhého dne k večeru jsem si už došla po svých navlastní pokoj. Tedy došla... za pomoci dovu sestřiček, shrbená jak stará babka a přestože se mě pořád na něco ptaly, neschopna jakékoliv odpovědi. Byla jsem ráda, že zvládnu ve stoje dýchat, natož abych mluvila. Zkuste mít v břiše obrovský balon vody, připadala jsem si a stále připadám jak přerostlá kapka, plíce kdovíkde, ale určitě ne tam, kde by je člověk potřeboval, a ještě do toho odpovídat na všetečné dotazy sestřiček, jestli neomdlívám a jestli to dojdu. Došla jsem.

A tak jsem měla konečně klid a soukromí, nejen když jsem se pokoušela nakrmit hladové zvířátko, ale taky k odpočinku. Zpočátku mi ještě pan doktor na noc namíchal skutečně luxusní koktejl na bolest, ale mám pocit, že tam přidal i nějaké jiné záležitosti, neb krom toho, že jsem skoro necítila nohy, mě taky nebolela záda a vůbec mi bylo tak nějak veseleji.

Každým dnem bylo fyzicky lépe a lépe, i když na vzpřímenou chůzi to zdaleka ještě nebylo. V sobotu přijela moje rodina, v neděli manželova a všichni se nad miminkem patřičně rozplývali. Bodejď by ne, když je to to nejhezčí miminko na světě. V neděli už jsem Kryštůfka měla celý den u sebe a starala se o něj, což popravdě bylo dosti vyčerpávající, vzhledem k tomu, že jenom vstát z postele mi trvalo skoro deset minut. Ale aspoň jsem se tvářila statečně, když už jsem si tak nepřipadala. Z pondělka na úterý jsem měla malého už i přes noc. A zatímco miminko by domů mohlo klidně už v neděli, já jsem si musela počkat do úterka, abych se alespoň trochu cítila na převoz do domácí péče. Už jsem se moc těšila, nejvíc na Romana, a pak na normální postel a taky na to, až nebudu na chodbě neustále slyšet konverzaci sester, návštěv a především práskání jedněch velmi protivných a velmi hlasitých dveří... Ještě jsem před odjezdem vyfotila miminko aspoň na mobil, abych měla památku a pak už jen čekala na odvoz.

První fotka Kryštofa především pro tatínka. To aby bylo jasno, komu se tady fandí ;)

Cesta domů byla záživná, břicho jsem si musela držet oběma rukama, aby se mi ta kapka někam nevylila a doma jsem se zhroutila z rychlosti, jakou jsme jeli a co vše se nám mohlo stát. Taky nás tam čekaly obě maminky, které nám pomáhají s balením věcí před stěhováním. Trochu jsme pokecaly, já si pak uvařila s pomocí dálkového ovladače Romana normální jídlo - pořádný hovězí vývar se srdíčky, knedlíčky, zeleninou a domácími nudličkami. Pak jsem také zjistila, že celých 12 kilo, co jsem za těhotenství nabrala, jsem v porodnici nechala, což mě docela potěšilo. Ono se není co divit, když první tři dny jsem vlastně nejedla vůbec a pak to lepší nebylo, nějak jsem asi zvyklá na trochu jinou stravu, než je ta nemocniční. To se vážně jíst nedalo...

A tak se pomalu začínám adaptovat na roli matky, připravuji se na sobotní stěhování, rozplývám se nad miminkem a stále bulím nad ... nad úplně vším... Miminko je kupodivu spokojené, klidné, zatím to vypadá, že opravdu jen spí, jí, kadí a tváří se roztomile. Mlíka furt není dost, tak po půlhodině kojení následuje další čas strávený dokrmováním, ale už to aspoň vypadá, že laktace je na rozumné cestě a mlíko ode mě už vypadá trochu jako mlíko. Ale pořád ho je zoufale málo pro takového jedlíka, jakým Kryštof je. Dokud mu to neteče i ušima, nemá dost.

Týden od odjezdu do porodnice, ve středu večer, jsem se rozhodla absolvovat s Kryštofem první výlet ven. K večeru jsme se zašli podívat na chlapy, jak hrají fotbal. Kryštof vše prospal, já jsem na tom přeci jen byla o něco hůře a celý výlet mě lehce zmohl, ale dala jsem to. A kluci záviděli a ještě skoro na hřišti Kryštofa zapili tequilou a zajedli citronem.

 A dnes jsem vyždímala z foťáku poslední zbytky baterií a přemluvila ho k pár fotkám, abyste se taky mohli pokochat nad tím, jaké máme krásné miminko.

Lehce znavený pohled po papání

Nebo že bych si přeci jen ještě něco dal?

Anebo raději spát?

A na závěr několikero brad po rodičích ;)