Bylo nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami, žila byla ve svém domečku jedna malá Moňouch. A nebyla to ledajaká Moňouch!
I takto by mohla začít pohádka o mé kolegyni z práce, Moňouškovi. Tímto článečkem jí chci vzdát hold - hned z několika důvodu. Nejen, že je to nejvíc nejlepší kolegyně na světě, ale vzhledem k tomu, že má dnes tuším... třeba dvacáté.... narozeniny :), nechť je tento opěvovací text současně i dárkem.
Moňouch vypadá takto:
Jak vidno, je to veselá duše hýřící optimismem, současně disponuje neuvěřitelnou zásobou neuvěřitelných příběhů z vlastního života a spoustou jiných předností.
Díky Moňouškovi mám ve svém současném širokoúhlém požehnaném stavu co na sebe, neb mi zcela nezištně poskytla všechna svá krásná trička, protože zatímco já tloustnu, Monča je s přibývajícím věkem čím dál krásnější a hubenější. Moňouch byla ta, kdo mi vymyslel termín svatby a v podstatě ji celou zařizuje - od šatů, přes kytku až po fotografickou dokumentaci. A ani bych se nedivila, kdyby to byla nakonec Monča, kdo rozhodne o konečném jméně našeho mímocha.
Díky Moňouchovi je v práci veselo, je koho a co poslouchat. Díky našemu obchoďákovi Moňouškovi naše firma roste a prosperuje. Svými veselými příhodami dokáže vždycky zvednout náladu a svými tragickými příběhy zas v člověku vyvolá pocit, že je sám na tom vlastně docela dobře a nic ho v podstatě netrápí. Pozitivní efekt obojího je zcela evidentní.
Shrnuto v jedné větě: Co my bychom si bez Moňoucha počali? ;)
Je skvělé mít skvělé kolegy. Člověk se hned víc těší do práce a to myslím zcela vážně. Mám všechny kolegy v práci skvělé. Nutno podotknouti, že ani jeden nejsme zcela normální. Ve své podstatě jsme sbírka lehce nenormálních individuí. Ale to je asi dobře, je to pak mnohem větší zábava. Co bychom dělali s normálníma lidma? My jsme hrdí na to, že nejsme normální!